Nadine Alari

Francouzská herečka Nadine Alari měla krátce po válce namířeno k hvězdné slávě u filmu, nakonec ale dala přednost divadlu a před kamerou se později objevovala spíše v televizi. Narodila se jako Bernadette Boverie, otec Henri Boverie byl malířem a architektem, matka Suzanne Verger se uplatnila v hudební branži a díky oběma rodičům se Nadine od dětství pohybovala v prostředí umělců, herců, malířů i spisovatelů. Hereckou průpravu získala v proslulé dramatické škole René Simona a začala hrát v populárním divadle Théâtre Agnes Capri. Tady si ji povšiml belgický režisér Jacques de Casembroot, který ji doporučil Henri Calefovi. Umělecké jméno Nadine Alari přijala po babičce z otcovy strany.

Pod Calefovým režijním vedením natočila Nadine Alari svůj první film JERICHO (Jéricho, 1945), jeden z prvních významných počinů poválečné francouzské kinematografie. Další velkou roli pak dostala od René Clémenta ve filmu OTEC KLIĎAS (Le père Tranquille, 1946), což byl opět zdařilý příspěvek k tématu francouzského protifašistického odboje. Velké vedlejší role pak hrála v několika dalších úspěšných filmech, k hlavní roli se propracovala v rámci dramatu NEJKRÁSNĚJŠÍ DÍVKA NA SVĚTĚ (La plus belle fille du monde, 1951), postavy menšího významu ztvárnila ve výpravných kostýmních filmech s Martine Carol. Slibný vstup Nadine Alari do světa filmu lze doložit také cenou Prix Suzanne Bianchetti, která se uděluje nadějným mladým herečkám (získala ji v roce 1951).

První úspěchy ve filmu umožnily Nadine Alari posun od účinkování v kabaretu k herectví na prestižnějších divadelních scénách a hned v roce 1946 se představila v Shakespearově Hamletovi v Théâtre Marigny. Divadlo se nakonec stalo její prioritou, v padesátých letech vystupovala v Théâtre de Paris, Comédie des Champs Elysées, koncem dekády pak zakotvila v Théâtre des Mathurins a její doménou se stala francouzská i světová moderna. Velké vytížení v divadle vysvětluje její omezené angažmá před kamerou, velkou příležitost ale dostala například po boku Gérarda Philipa v adaptaci Dostojevského HRÁČE (Le joueur, 1958), kromě toho navázala také spolupráci s televizí.

Bohaté uplatnění nalezla Nadine Alari především v dabingu, v řadě zahraničních filmů namluvila americké hvězdy, její hlas ale zazněl ale i v postavách cizích hereček ve francouzských filmech (Sophia Loren, Eleonora Rossi Drago, Valentina Cortese, Carla Gravina, Silvana Mangano). K práci před kamerou ji sporadicky zvali proslulí režiséři jako Costa-Gavras (ZLOČIN V EXPRESU – Compartiment tueurs, 1965), André Cayatte (RIZIKO POVOLÁNÍ – Les risques du métier, 1967), Jacques Deray (TROCHA SLUNCE VE STUDENÉ VODĚ – Un peu de soleil dans l´eau froide, 1971), jako lékařka se objevila také v Sautetově DOCELA OBYČEJNÉM PŘÍBĚHU (Une histoire simple, 1978). Větší herecké příležitosti dostávala ale v televizi, především v historických seriálech (LAGARDERE, 1967), zmínku si zaslouží i televizní adaptace OTCE GORIOTA (Le père Goriot, 1972).

Jako divadelní herečka nacházela Nadine Alari stále řadu příležitostí na předních pařížských scénách, hrála ale i mimo hlavní město (například v Nice), vidět ji bylo možno i na proslulém divadelním festivalu v Avignonu. Hrála v osvědčených hrách slavných světových dramatiků (A. P. Čechov, C. Goldoni, P. Corneille, W. Shakespeare). Z jejích posledních vystoupení před kamerou připomeňme role matek ve filmech NEPŘÍTEL (L′adversaire, 2002) nebo SYMBOL SMRTI (Pars vite et reviens tard, 2007), výraznou příležitost jí přinesl televizní film ADÈLE ET KAMEL (2005), její tvorbu dodnes doplňuje i častá účast v televizních seriálech.

Pavel "argenson" Vlach