Doris Duranti

Doris Duranti patřila k nejzářivějším hvězdám italského filmu třicátých a čtyřicátých let 20. století, úzké spojení s vlivnými osobnostmi fašistického režimu však zničilo její kariéru na konci druhé světové války. Pocházela z Livorna a jako dospívající dívka odešla do Říma, kde se snažila prorazit jako fotomodelka, později pronikla i k filmu a v letech 1935-1936 dostala několik menších rolí. Poprvé na sebe výrazněji upozornila s francouzsko-italským filmem GONDOLA ROZKOŠE A SNŮ (La gondole aux chimères, 1936), v úloze přítelkyně hlavní hrdinky se objevila v Blasettiho filmu ALDEBARAN (1936), který se však dodnes nedochoval, protože jako propagace italského fašistického námořnictva byl později zničen.

Teprve na počátku čtyřicátých let Doris Duranti hrdě nakráčela mezi největší filmové hvězdy, jako herečka propagovala národní patriotismus a s výjimkou dvou filmů natočených v exteriérech v Lybii (BÍLÁ ESKADRONA – Lo squadrone bianco, 1937; DŽARABUB – Giarabub, 1942) nikdy v dobách své největší slávy neopustila Itálii. Na růst její kariéry měl vliv filmový agent Eugenio Fontana, který zprostředkovával práci u nejvýznamnějších režisérů té doby (Mario Bonnard, Alessandro Blasetti, Corrado d′Errico). Uměleckou dráhu Doris Duranti provázelo také malicherné soupeření s jinou slavnou herečkou Clarou Calamai a spor o prvenství odhaleného poprsí před kamerou. Sama Doris Duranti ráda zdůrazňovala, že jako první italská herečka předvedla divákům své vnady ve filmu CARMELA (1942), prvenství ovšem patři Vittorii Carpi v pohádkovém příběhu ŽELEZNÁ KORUNA (1940).

Doba největší slávy Doris Duranti spadá do období, kdy byl jejím milencem fašistický politik Alessandro Pavolini (1903-1945). Ten byl od roku 1939 italským ministrem kultury a je logické, že Doris Duranti měla tím pádem dveře do filmových studií stále otevřené. Vztah Pavoliniho s úspěšnou herečkou zprvu odmítl akceptovat sám Mussolini, ale údajně po zhlédnutí komedie KRÁL SE BAVÍ (Il re si divere, 1941), natočené na motivy divadelní hry Victora Huga, Pavolinimu jeho nemanželský poměr s pochopením schválil. K dalším hereččiným úspěchům té doby patřily filmy HRABĚNKA DI CASTIGLIONE (La contessa Castiglione, 1942) nebo LEV Z DAMAŠKU (Il leone di Damasco, 1942), své poslední triumfy na stříbrném plátně slavila ve spolupráci s režisérem Flaviem Calzavarou, s nímž natočila například adaptaci literární předlohy L. N. Tolstého VZKŘÍŠENÍ (Resurrezione, 1943).

V roce 1944 se v Itálii chýlilo ke konci fašistického režimu a spojenci postupující od jihu donutili věrné stoupence fašismu uprchnout na sever, kde byla zřízena tzv. Italská sociální republika. Konec války i pádu Mussoliniho režimu byl nezadržitelný a za oběť mu padl i Alessandro Pavolini, který byl spolu s Ducem zavražděn 28. dubna 1945. Ještě předtím stihnul ale zajistit pro Doris Duranti potřebné doklady k útěku do Švýcarska. Doris byla ale nakonec zatčena a ve vězení se pokusila o sebevraždu. Po propuštění se provdala za policistu a s ním odešla do jižní Ameriky.

Když se počátkem padesátých let vrátila do Itálie, její přítomnost vyvolala překvapivý zájem filmařů a v rychlém sledu natočila několik filmů. S Marcellem Mastroiannim se objevila ve filmu TRAGICKÝ NÁVRAT (Tragico ritorno, 1952), ve Francii hrála s Jeanem Gabinem v psychologickém dramatu OKAMŽIK PRAVDY (La minute de vérité, 1953). Poté ale znovu odjela do jižní Ameriky, kde provozovala restauraci, a filmová sláva se stala dávnou minulostí. Doris Duranti zemřela na Santo Domingo v březnu 1995 ve věku 78 let.

Pavel "argenson" Vlach