Senzitivní kráska Evi Maltagliati se již před druhou světovou válkou zařadila mezi hvězdy italské kinematografie, paradoxně ale až ve zralém věku dostávala před kamerou více hereckých příležitostí než v mládí. Pocházela z Florencie a již v patnácti letech začala hrát divadlo, začínala ve společnosti herečky Diny Galli a brzy prokázala nevšední talent. K nadání připojila mimořádnou krásu s aristokratickými rysy a z regionálních scén brzy pronikla do Říma.

Od konce dvacátých let sbírala Evi Maltagliati další zkušenosti ve významných divadelních společnostech, hrála například s Tatianou Pavlovou, ve spolupráci s Lambertem Picassem se počátkem třicátých let soustředila na repertoár Luigiho Pirandella, mezi její mimořádné herecké výstupy patřil Shakespearův Sen noci svatojánské z roku 1933. Krátce nato debutovala i před filmovou kamerou (DÍVKA Z JINÉHO SVĚTA – La fanciulla dell′altro mondo, 1934), první větší role dostala ve filmech ALDEBARAN (1935) nebo v Itálii dodnes oblíbeném dramatu DVA SERŽANTI (I due sergenti, 1936). Zůstávála především divadelní herečkou, takže filmů netočila tolik jako jiné hvězdy té doby, přesto se již koncem třicátých let pevně usadila v souhvězdí filmových krasavic filmové éry bílých telefonů.

Zatímco sláva jiných hereček 30. a 40. let upadla již krátce po válce (u některých z nich k tomu došlo kvůli kompromitaci s fašistickým režimem), Evi Maltagliati se ve velkých rolích před kamerou prosazovala až do sedmdesátých let. V tom se odráží fakt, že byla výbornou divadelní herečkou a režiséři se nemuseli spoléhat jen na její fyzické přednosti, ale mohli se opřít i o solidní herecký výkon. Krátce po válce vytvořila velké role v historických kostýmech (DANIELE CORTIS, 1947 – tady hrála se Sarah Churchill, dcerou britského premiéra Winstona Churchilla; POHŘBENA ZAŽIVA – La sepolta viva, 1949), objevila se také ve slavném Antonioniho povídkovém filmu PORAŽENÍ (I vinti, 1953).

Co se týče divadla, v poválečném období zazářila v řadě her moderních autorů (Dvojhlavý orel, Touha pod jilmy, Všichni moji synové), znovu ale našla bohaté uplatnění i v shakespearovském repertoáru (Macbeth, Jak se vám líbí) nebo v ruské klasice. Nehrála jen v Římě, působila také v Janově, Neapoli nebo Turíně. Vedle divadla a filmu začala koncem padesátých let spolupracovat také s televizí, kde opět podávala vrcholné výkony hlavně v adaptacích divadelních her a literárních předloh, objevila se také v několika seriálech.

Z dalších filmových rolí připomeňme nákladné historické snímky (ODYSSEUS – Ulysses, 1954; TRAGICKÁ NOC V ASSISI – La tragica notte di Assisi, 1960; SULEJMAN DOBYVATEL – Solimano il conquistatore, 1961), točila také s francouzskými filmaři (CÍSAŘSKÁ VENUŠE – Venere Imperiale, 1962). Z postav žen z vyšší společnosti připomeňme filmovou adaptaci francouzské literární předlohy ŠÉF ŽELEZÁREN (Il padrone delle ferriere, 1959) nebo roli carevny Kateřiny II. v televizním seriálu KAPITÁNSKÁ DCERA (La figlia del capitano, 1965).

Svou divadelní dráhu zakončila Evi Maltagliati v závěru šedesátých let působivým výkonem v Millerově hře Smrt obchodního cestujícího, poté ale ještě natočila několik filmů. I když malou rolí, obohatila svou filmografii o slavný americký film HLAVA 22 (Catch 22, 1970), následně byla manželkou Jeana Gabina ve francouzském filmu PŘÍPAD DOMINICI (L′affaire Dominici, 1973) a nakonec matkou Ugo Tognazziho v melodramatu TAKOVÁ ZVLÁŠTNÍ LÁSKA (Questa specie d′amore, 1974).

Manželem Evi Maltagliati byl divadelní herec Eugenio Cappabianca, měli spolu jednu dceru. Evi Maltagliati zemřela v Římě 27. dubna 1986 ve věku 77 let.

Pavel "argenson" Vlach

Komentáře - zatím bez komentáře