Franca Valeri

Franca Valeri, vlastním jménem Alma Franca Maria Norsa, se narodila v Itálii 31.července 1920 v Miláně. V rodokmenu rodiny se již jedna herečka objevila a to Fanny Norsa, která žila v osmnáctém století.

Maminka Francy byla ženou v domácnosti a byla katolička. Otec byl průmyslník židovského původu. Matka nebyla příliš oblíbena v otcově rodině a teprve po narození prvního potomka byla „vzata“ u tchýně na milost. Franca je druhorozeným dítětem. Rasové zákony z roku 1938, stejně jako u všech ostatních italských židů, znamenaly pro rodinu Norsa zbavení některých základních práv a období druhé světové války nebylo pro rodinu jednoduchým obdobím.

Francouzský básník a kritik Paul Valéry se stal pro Francu podnětem pro přijetí uměleckého jména Valeri a to hned na počátku své kariéry v 50.letech minulého století. Svoji kariéru začala v rozhlase, kde vytvořila postavu Signorina Cesira" and "Signora Cecioni" v pořadu IL ROSSO E IL NERO. Zde se tvořila generace herců „italské komedie“. Její postava Cesiry přechází postupně z rozhlasu i do televize. Stává se „noblesní dámou“ jako současný portrét pokrytectví buržoazie.

Její divadelní debut byl v roce 1950 v divadle Il Teatro dei Gobbi (společně s Alberto Bonuccim a Vittorio Capriolim, který se později stal jejím manželem). Jednalo se o série satir současné společnosti. Ve stejném roce debutovala i ve filmu v roli Mitzy ve snímku LUCI DEL VARIETA. Jednalo se o film Alberto Lattuady a Federica Felliniho (u něj to byl režijní debut). Následují snímky jako ZNAMENÍ VENUŠE (Il segno di Venere) – 1955, zde hraje roli Cesiry po boku Sophie Loren, nebo BIGAMISTA (Il Bigamo) s Marcellem Mastroiannim – 1957 zde jako Isolina Fornaciari. Velmi úspěšná je komedie JÁ, JÁ, JÁ…. A TI DRUZÍ, kde si zahrála novinářku a film se jen hemží italskými hereckými osobnostmi typu Gina Lollobrigida, Silvana Mangano, Marcello Mastroianni, Vittorio de Sica a další.

Ve filmech dostávala Franca Valeri hlavně vedlejší role ošklivek, nešťastných služek, či žen hledající muže. Ve filmu se zatím naposledy objevila roku 2003 ve snímku TOSCA E ALTRE DUE jako Emilia. Za tuto roli byla v roce 2004 nominována na Stříbrnou stuhu za nejlepší ženský herecký výkon. Známá je její spolupráce s italskou televizí, kde podílela v režii Antonello Falqui na pořadech STUDIO UNO (1966), SABATO SERA (1967), ale i na mnoha dalších – STUDIO 80 (1980), CIPRIA (1982) nebo MAGAZINE 3 (1993).

V osmdesátých a devadesátých let minulého století hrála Franca v sérii úspěšných reklam pro Pandoro Melegatti, které byly vysílány po dobu několika let (jednalo se o reklamy k cukrářským výrobkům pro vánoční svátky). Franca je také autorkou úspěšných komedií jako třeba LINA E IL CAVALIERE, nebo se podílela například na scénářích filmů ZNAMENÍ VENUŠE (Il segno di Venere) – 1955, LEONI AL SOLE – 1961, nebo PARIGI O CARA – 1962 . Franca je autorem tří knih: Questa qui, quello la, Animali e altri attori a Tragedie da ridere. V prosinci roku 2010 Franca Valeri vydala autobiografickou knihu „Bugiarda no“, stostránkový příběh jejího života.

Přes své stáří a nemoc, kterou skýtá Parkinsonova choroba, je Franca stále velmi aktivní na italském divadelním jevišti. Ještě v období 2005-2006 vystupovala s vlastním monologem LA VEDOVA SOCRATE. V lednu 2011 se Franca objevuje na scéně del Teatro Valle di Roma ve hře NON TUTTO E RISOLTO (komedie režiséra Giuseppe Marini) a ve stejný rok přichází pod její režisérskou taktovkou hra LA BRUTTINA STAGIONATA. Franca je také velkým milovníkem opery a ve své dlouhé kariéře se rovněž věnuje režii opery.

Manželem Francy byl po dobu téměř tří desetiletí do roku 1974 Vittorio Caprioli (15.8.1921-2.10.1989). Roku 1974 se rozvedli a Franca žije nyní sama a je bezdětná.

Dvakrát byla také vyznamenána řády republiky. 21.února 2001 to byla Zlatá medaile za zásluhy v umění a kultuře (Medaglia d'oro ai benemeriti della cultura e dell'arte) a 22.února 2011 pak z iniciativy prezidenta republiky Velký kříž za zásluhy Italské republiky (Dama di gran croce dell'Ordine al merito della Repubblica italiana).

Nyní žije v Římě a s ní její tři kočky Arturo, Lola a Roro. V její vile v Trevignanu zase byli dva psi Carlotto a Norina. Jména všech zvířat byla vybrána z repertoáru Giuseppe Verdiho. Ve volném čase se Franca ráda věnuje zvířatům a samozřejmě psaní. Franca byla přezdívána „Nostra signora delle belle maniere nella brutta società”, tedy něco jako „Panna Marie slušnosti ve špatné společnosti“.

Franca Valeri zemřela v tichosti ve svém domě v Římě ráno 9. srpna 2020, tedy jen několik dní po oslavě svých 100. narozenin.

Petr "Hennes" Hennebichler