Saturnin Fabre

V meziválečné a poválečné francouzské kinematografii patřil Saturnin Fabre k nejvýznamnějším představitelům vedlejších rolí, v nichž zúročil svou předchozí dlouholetou praxi v divadle. Jeho rodina pocházela z jižní Francie, Saturnin se ale narodil ve městě Sens nedaleko od Paříže. V divadle hrál již ve dvanácti letech a svět jeviště ho okouzlil, herectví vystudoval na pařížské konzervatoři a absolvoval v roce 1902 s první cenou v oboru komedie. Ve svých začátcích se uplatnil i jako autor a interpret vlastních skečů v kabaretech, byl také zdatným hráčem na klarinet a skládal písně.

V divadle se uplatnil jako univerzální herec, střídal klasická dramata s bulvárním repertoárem, účinkoval také v operetách, jeho působištěm byly především scény Théâtre de la Porte Saint Martin a Théâtre de l'Odéon, pohostinsky vystoupil ve slavné Comédie Française, před první světovou válkou absolvoval i turné po jižní Americe. Již v roce 1911 se objevil i před filmovou kamerou, ale i když pak natočil několik němých filmů s režiséry zvučných jmen (Jacques de Baroncelli, Henri Fescourt atd.), zatím se filmovému herectví spíše vyhýbal. Přes nesporné herecké kvality dosáhl popularity mezi pařížským obecenstvem až ve dvacátých letech, kdy se stal hvězdou divadla Théâtre des Variétés.

Plodnou spolupráci s filmaři navázal Saturnin Fabre až počátkem třicátých let, kdy do filmu dorazil zvuk. Jeho prvním zvukovým filmem byl muzikál LA ROUTE EST BELLE (1930) a brzy se stal hojně vyhledávaným hercem středně velkých rolí. Ještě v první polovině třicátých let vystupoval v divadle (Théâtre de la Michodière), nakonec ale jeviště zcela opustil, aby se naplno mohl věnovat filmování. Stal se velmi vytíženým a koncem třicátých let stíhal točit i deset filmů ročně. Jeho věčně zamračená tvář s perfektním verbálním projevem obohatila řadu tehdejších titulů dramatického i komediálního žánru, vzhledem k početné produkci se pochopitelně objevil i v mnoha průměrných filmech.

Z filmů vyšších kvalit nebo těch úspěšnějších připomeňme Allégretovu adaptaci populární divadelní frašky HOTEL TOUHY SRDCE (L'hôtel du libre échange, 1934), kde hrál s Fernandelem, po jehož boku pak vytvořil ještě další větší role v komediích IGNACE (1937) nebo KLUB NÁPADNÍKŮ (Le club de soupirants, 1941). Z dalších dobově oblíbených veseloher připomeňme DEVĚT SVOBODNÝCH (Ils étaient neuf célibataires, 1939) v režii Sachi Guitryho. Stejně zajímavé příležitosti dostával ale i v dramaticky laděných filmech, menší roli hrál ve slavném PEPÉ LE MOKO (1937), jednu z hlavních rolí bohatého statkáře Rossignola ztvárnil v příběhu z první světové války RUKOJMÍ (Les otages, 1939). Ze spolupráce s režiséry zvučných jmen stojí za zmínku i L'Herbierův nevšedně pojatý film BÁJEČNÁ NOC (La nuit fantastique, 1942).

Za války se Saturnin Fabre objevoval spíše v únikových žánrech, byly to například muzikály (SLEČNA SWING – Mademoiselle Swing, 1942), v několika komediích dostal i hlavní roli, významově se ale jedná o podružné položky jeho bohaté filmografie (BÍLÝ KOS – Le merle blanc, 1944). K umělecky hodnotnějším úkolům se Fabre dostal znovu po válce, věrohodný výkon v jedné z hlavních rolí podal v prvním filmu obracejícím pozornost k tématice protifašistického odboje VEČER ČEKEJTE PŘÍTELE (Un ami viendra ce soir, 1946). Objevil se také ve slavném Carného filmu BRÁNY NOCI (Les portes de la nuit, 1947) nebo v mimořádně úspěšné komedii ZVONOKOSY (Clochemerle, 1947). Poslední hlavní roli hrál v Grangierově komedii MALÍ CARDINALOVÉ (Les petites Cardinal, 1951), v této době se ale postupně začal stahovat do soukromí, aby se mohl starat o svou nemocnou manželku.

Svou filmovou kariéru zakončil Fabre v sedmdesáti letech komedií SCHODIŠTĚ PRO SLUŽEBNICTVO (Escalier de service, 1954), po úmrtí manželky v roce 1957 rezignoval na dění kolem sebe a žil zcela osaměle. Zemřel následkem plicní embolie ve svém domě v Montgeronu poblíž Paříže 24. října 1961 ve věku 77 let. V následujícím roce mu pak vzdali posmrtný hold účastníci mezinárodního festivalu v Cannes.

Pavel "argenson" Vlach