Danik Patisson

Francouzská herečka Danik Patisson vyrůstala ve šťastné době, která nebránila stát se filmovou hvězdou ještě v téměř dětském věku, během 50. a 60. let natočila třicet filmů, pak její sláva sice odezněla, dodnes se ale objevuje příležitostně v televizi. Danik Patisson, vlastním jménem Danielle, se narodila ve starobylém městě Senlis nedaleko od Paříže. Od dětství se věnovala tanci a brzy začala účinkovat v dětském baletním souboru pařížské Opery. V pubertě ale příliš rychle vyrostla a jako dětská baletka byla z Opery propuštěna. Její další profesní dráhu si vzal na starost významný francouzský choreograf Roland Petit, který jí díky kontaktům s filmaři zprostředkoval cestu před kamery.

I když Danik Patisson vstoupila do světa filmu ve formátu epizodních rolí, hned v prvopočátku obohatila svou filmografii o několik hodnotných titulů, a to nejen z francouzské produkce - objevila se v muzikálu MAM'ZELLE NITOUCHE (1953), italském filmu DŮM VZPOMÍNEK (Casa ricordi, 1953) a americkém romantickém příběhu KDYŽ JSEM NAPOSLEDY VIDĚL PAŘÍŽ (The Last Time I Saw Paris, 1954) s Liz Taylor v hlavní roli, který se natáčel ve Francii. Kromě filmu se začala prosazovat i v divadle a účinkovala například na scénách Théâtre d'Enghien nebo Théâtre de l'Ambigu.

Po několika dalších menších úlohách dostala příležitost v podobě hlavní role mladé dívky Christine zmítané prvními trpkými zkouškami osudu v dramatu PODÉL CHODNÍKŮ (Le long des trottoirs, 1956) režiséra Leonida Moguyho. Tento film vidělo ve francouzských kinech dva a půl miliónu diváků, což byl na tehdejší dobu velmi slušný úspěch. Velkou roli Anity, dcery okradeného Sira Leada, hrála ve špionážním filmu OSS 117 NENÍ MRTVÝ (OSS 117 n'est pas mort, 1956), mladší členku rozvětvené rodiny Duratonových ztvárnila v komedii DURATONOVI (Les Duraton, 1956).

S již zmíněným režisérem Leonidem Moguym pak natočila film DEJTE MI ŠANCI (Donnez-moi ma chance, 1957), v němž hlavní roli hrála Michèle Mercier, s níž se Danik dobře znala již z prostředí dětského baletního souboru pařížské Opery. Kromě Francie přicházely nabídky i ze zahraničí; objevila se například v americké adaptaci Hemingwayova románu SLUNCE TAKÉ VYCHÁZÍ (The Sun Also Rises, 1957), který se točil ve Francii, velkou příležitost pak dostala od režiséra Terence Younga v britském dramatu z prostředí londýnské čtvrti SOHO (PŘÍLIŠ HORKÁ PŮDA - Too Hot To Handle, 1960). Točila také ve Španělsku a diváci ji mohli vidět i v německém filmu DĚVČATA V UNIFORMĚ (Mädchen in Uniform, 1958).

Svůj poslední film UPÍR Z DÜSSELDORFU (Le vampire de Düsseldorf, 1965) natočila v režii Roberta Hosseina ve svých pětadvaceti letech. I když měla za sebou třicet filmů a práci ve Francii, Itálii, Španělsku nebo Británii, sama nebyla spokojena s výsledky své práce a na další práci před kamerou rezignovala. V propadlišti filmových dějin ale úplně neskončila, ještě v roce 1964 na mezinárodním festivalu v Benátkách šokovala svou excentrickou garderobou, v pozornosti médií ji také udržoval milostný poměr se zpěvákem a hercem Sachou Distelem (1933-2004), s nímž se seznámila při natáčení filmu FANOUŠKOVÉ (Les mordus, 1960).

Před kamery se začala vracet v sedmdesátých letech, i u nás jsme ji mohli vidět v menších výstupech v několika populárních detektivních seriálech (NAVARRO; JULIE LESCAUTOVÁ; ŽENA V TALÁRU). S režisérem svého posledního filmu, výše zmíněným Robertem Hosseinem, začala po dlouhých letech pracovat i v divadle a diváci ji v poslední době mohli vidět na jevišti Théâtre de Paris (Případ Dominici, 2010).

Pavel "argenson" Vlach