Laura Solari

Herečka Laura Solari byla hvězdou italského filmu 30. a 40. let dvacátého století, za války se prosadila i v Německu, menšími rolemi se zviditelnila i v pozdějších několika slavných filmech. Pocházela z Terstu, který v době jejího narození patřil k Rakousku-Uhersku, vlastním jménem Laura Camaur. Její otec Antonio Camaur (1875-1919) byl nejen malířem a sochařem, ale také bojovníkem za připojení Terstu k Itálii. Kvůli tomu musela rodina za první světové války toto město opustit a žila v severní Itálii. Camaur se sice po válce začlenění Terstu do Itálie dočkal, ale zemřel krátce poté, výchovu malé Laury si pak vzala na starost rodina její matky.

Studovala ve Vídni, později v Miláně, kde navštěvovala uměleckou školu Academia di belle Arti Brera a měla se stát malířkou. Za studií ve Vídni se v roce 1930 provdala za maďarského důstojníka Oskara Szemere, brzy se ale rozešli. Szemere později odešel do Spojených států, kde se prosadil jako podnikatel a manželství bylo v roce 1940 rozvedeno. Svých uměleckých ambicí v malířství se Laura Solari nakonec vzdala a začala hrát ve filmovém komparzu, poprvé se objevila ve filmu KRÁLOVNA ZE SCALY (La regina della Scala, 1937) režiséra Camilla Mastrocinque. I když pak točila i s jinými režiséry, především opětovná četná spolupráce s Mastrocinquem jí přinášela úspěch. Tehdy také přijala umělecký pseudonym Solari. Koncem třicátých let pracovala s režiséry Maxem Neufeldem (ŽENA V OHROŽENÍ - Una moglie in pericolo, 1939) nebo s Mariem Mattolim, pod jehož vedením hrála v dobově populární veselohře BYLO NÁS SEDM VDOV (Eravamo sette vedove, 1939).

První velkou příležitost jí ale ještě předtím poskytl již zmíněný Camillo Mastrocinque v historické detektivce KUKAČKOVÉ HODINY (L'orologio a cucù, 1938), později hrála v jeho filmu SMĚJ SE, PAŇÁCO (Ridi pagliaccio, 1941), který byl tehdy uveden i v českých protektorátních kinech, za hlavní ženskou roli v adaptaci Donizettiho opery DON PASQUALE (1940) získala cenu na festivalu v Benátkách. Díky vyrůstání v dvojjazyčném prostředí Terstu a studiím ve Vídni ovládala Laura Solari výborně němčinu, což ji za druhé světové války umožnilo odehrát hlavní role ve třech německých filmech.

Poprvé s německými tvůrci točila v Neapoli hudební komedii VŠE PRO GLORII (Alles für Gloria, 1941), později přímo v Německu pracovala na filmu G.P.U. (1942). Tady hrála hlavní roli houslové virtuosky Olgy pronásledované sovětskou tajnou službou. Tento film režiséra Karla Rittera je dnes hodnocen jako výrazně pronacistický propagandistický snímek, filmoví publicisté o něm dodnes často píši jako o odstrašujícím příkladu německé propagandy, k vidění je ovšem jen výjimečně. V německé produkci natočila Laura Solari svůj poslední film, kriminální komedii STYXŮV PŘÍPAD (Die Sache mit Styx, 1942), a poté se vrátila do Itálie.

V Itálii hrála znovu velké role ve filmech Camilla Mastrocinque (MASKA A TVÁŘ - La maschera e il volto, 1942), titulní roli italské aristokratky Luisy Sanfelice ztvárnila v historickém dramatu LUISA SANFELICE (1942) vycházejícím z literární předlohy Alexandra Dumase. S koncem druhé světové války přišla nová doba, která si i ve filmu žádala nové tváře a pohřbila tak kariéru řady dosud slavných hereček, což se týkalo i Laury Solari.

Po roce 1945 nacházela Laura Solari uplatnění především v divadle, začínala v Neapoli, později působila v Římě nebo Miláně, oblibu u diváků si získala hlavně díky oblíbeným komediím a francouzským fraškám (autorů jako L. Pirandella nebo francouzského dramatika G. Feydeaua), v padesátých letech hrála na jevišti i v rodném Terstu. S filmem v té době spolupracovala jen sporadicky, připomeňme alespoň postavu sekretářky šéfredaktora Hennessyho ve slavných PRÁZDNINÁCH V ŘÍMĚ (Roman Holiday, 1953). Později se v celoevropském měřítku zviditelnila jako Rea Silvia, matka zakladatelů Říma, ve filmu ROMULUS A REMUS (Romolo e Remo, 1961). Matku jednoho z hlavních hrdinů ostatně hrála také ve filmu BANDITÉ V MILÁNĚ (Banditi a Milano, 1968).

Po poslední menší roli ve filmu REVENGE (1969) ukončila Laura Solari svou hereckou kariéru, přesídlila do Švýcarska a tady žila v naprostém ústraní. Zemřela na následy infarktu ve švýcarském městečku Bellinzona 13. září 1984 ve věku 71 let. Dodejme nakonec, že mezitím se v roce 1964 znovu provdala, jejím druhým manželem se stal britský důstojník Arthur Roper-Caldbeck.

Pavel "argenson" Vlach