Elena Zareschi

Italská herečka Elena Zareschi jen krátce v době druhé světové války aspirovala na pozici filmové hvězdy, dlouhodobě se ale více prosadila v divadle, později i v televizi. Vlastním jménem se jmenovala Elina Lazzareschi a narodila se Buenos Aires, kde její otec jako obchodník tehdy pobýval. Rodina se do Itálie vrátila počátkem dvacátých let a usadila se v Lucce, Elena se od dětství zajímala o divadlo, ráda recitovala a v roce 1935 zamířila do Říma ke studiu herectví na filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia.

První zkušenosti s kamerou získala ještě během studií v malých rolích ve filmech POSLEDNÍ NEPŘÍTELYKNĚ (L'ultima nemica, 1937), kde hrála prostitutku, nebo JEANNE DORÉ (1938), první větší příležitost dostala v dramatu DRUHÉ MLÁDÍ (Ultima giovinezza, 1939), které bylo pořízeno souběžně ve francouzské a italské verzi a převážně s francouzskými herci. Mezitím začala hrát divadlo a časem se vypracovala v jednu z nejvíce uznávaných představitelek tragických rolí, obsáhla široký repertoár, od řeckých klasiků až po moderní světové autory typu Tennessee Williamse.

Filmovou školu Centro Sperimentale di Cinematografia dokončila v roce 1939 a vzápětí zaujala na jevišti svou kreací v Lorcově Krvavé svatbě, následně zazářila jako Kleopatra v Juliu Caesarovi. Během čtyřicátých let se zároveň dostala ke svým nejvýznamnějším filmovým rolím, markýzovu manželku hrála v dramatu ŽÁRLIVOST (Gelosia, 1942), titulní roli italské světice ze 13. století hrála v životopisném příběhu RITA DI CASCIA (1943). Sama Elena Zareschi se ale považovala za málo fotogenickou, navíc svůj projev shledávala jako příliš teatrální a nakonec i odmítala hrát v průměrných titulech tzv. éry bílých telefonů. Proto také na poslední chvíli odmítla hlavní roli v Soldatiho filmu MALÝ STARODÁVNÝ SVĚT (Piccolo mondo attico, 1940), kterou pak převzala Alida Valli.

Přes četnější příležitosti před kamerou se během války začala prosazovat především jako významná divadelní herečka, zvláště po inspirativním setkání s Memo Benassim, po jehož boku hrála velké role v díle L. N. Tolstého (Živá mrtvola), L. Pirandella (Nahé odívati), koncem války se dočasně uplatnila v Benátkách a Miláně, uplatnila se v Goldoniho Sluhovi dvou pánů a zvláště zazářila v roce 1945 jako Ofélie v Hamletovi. Později pak navázala plodnou spolupráci s režisérem Luchinem Viscontim a hercem Vittoriem Gassmanem. S nimi hrála převážně shakespearovský repertoár, ale také Ibsenovy hry Hedda Gablerová nebo Peer Gynt.

V polovině padesátých let opustila Řím a začala hrát v severní Itálii, nejčastěji v Miláně, zúčastňovala se také divadelních festivalů, paradoxně tehdy ji znovu častěji začali vyhledávat filmaři, pro něž se stala vhodnou představitelkou vznešených žen v historických filmech. Rakouskou císařovnu tak například hrála v dramatu HRABĚ AQUILA (Il conte Aquila, 1955), oblíbili si ji také tvůrci žánru sandálu a meče, nejslavnější z jejich rolí v tomto typu filmů byla Kasandra v ODYSSEOVI (Ulisse, 1954). Dvakrát točila s režisérem Fernandem Cerchiem, který jí svěřil roli kněžny Kurzevichové v přepisu Sienkiewiczova románu OHNĚM A MEČEM (Col ferro e col fuoco, 1963).

Po návratu do Říma v roce 1966 ji začali oslovovat i televizní režiséři, na obrazovce účinkovala hlavně v adaptacích významných divadelních her nebo seriálech. Se svým ukázkovým verbálním projevem našla bohaté uplatnění také v rozhlase a věnovala se i dabingu, pro italskou distribuci namlouvala například americké hvězdy Lucille Ball nebo Joan Crawford. Mezi její velké úspěchy na jevišti patřily hry amerických dramatiků O'Neilla (Cesta dlouhým dnem do noci, 1978) nebo Tennessee Williamse (Skleněný zvěřinec, 1981). Divadlo hrála naposledy v roce 1987 (klasické antické drama Trójanky), příležitostně ale vystupovala ještě několik let jako recitátorka, podporovala také aktivity mladých divadelníků, například založení divadelního festivalu Todi Arte Festival počátkem devadesátých let.

V roce 1993 odešla Elena Zareschi do soukromí a vrátila se do Luccy, kde strávila dětství. Zemřela 31. července 1999 ve věku 81 let.

Pavel "argenson" Vlach