Deborah Kerr

„Když jste mladí, tak do toho práskáte, jakmile však stárnete, stáváte se citlivějšími. Máte vyšší nároky na to, co je opravdu dobré; bojíte se, že nežijete tak, jak se od vás očekává.“

Deborah Jane Kerr-Trimmer (vyslov “kár-”) se narodila ve skotském Helensburghu jako nejstarší z dětí (a jediná dcera). Otec byl za první světové války pilotem a později se stal lodním projektantem a stavebním inženýrem. Bratr Edward, pozdější novinář, zahynul v 78 letech (2004) během silniční nehody. Deborah vyrůstala v městečku poblíž Helensburghu. Její přísná “viktoriánská” babička ji údajně nechávala ležet na podlaze, aby si tím zpevnila záda a zafixovala správné držení těla. Začínala jako baletka a na jevišti se poprvé objevila v roce 1938 v Sadler's Wells. Brzy se z ní stala úspěšná herečka - “Byla jsem blázen do baletu, ale příliš jsem vyrostla...”. Její prvním hereckým učitelem byla její teta, rozhlasová hvězda Phyllis Smaleová, která vedla školu v Bristolu (Hicks-Smale Drama School). Poprvé se představila v divadle po širým nebem v londýnském Regent's Parku. Hrála s oxfordskou divadelní společností. Vystupovala ve Francii, Belgii i Holandsku (v rámci zábavní sekce britské armády).

Její filmový debut měl přijít v dobrodružném Powellově snímku KONTRABAND (1940), ale scény s ní zůstaly na podlaze střižny. Všiml si jí však britský filmový producent Gabriel Pascal a obsadil do komedie podle G.B.Shawa MAJOR BARBARA (1941). Brzy se stala hvězdou britského kina. Následoval HATTER´S CASTLE (1941), po boku Roberta Newtona a Jamese Masona a trojrole v Powellově snímku ŽIVOT A SMRT PLUKOVNÍKA BLIMPA (1943, The Life and Death of Colonel Blimp, podle Powellovy autobiografie se Deborah během natáčení stala jeho milenkou). Ačkoli se Winston Churchill obával narušení válečné morálky a britská armáda odmítla rozšířenou spolupráci na produkci, film svým uměleckým i komerčním vítězstvím kritiku zaskočil. Powell doufal, že dá Kerrovou dohromady s Rogerem Liveseyem i ve svém dalším filmu, CANTERBURSKÁ POVÍDKA (1944, A Canterbury Tale), ale její agent ji už “prodal” hollywoodskému studiu MGM.

Byla to role zkoušené jeptišky v dramatu ČERNÝ NARCIS (1947), kterou na sebe přitáhla pozornost hollywoodských producentů. Film se stal hitem ve Státech i Británii a Kerrová získala od newyorských filmových kritiků cenu pro “herečku roku”. V Hollywoodu byla díky svému přízvuku a vůbec projevu obsazována do rolí kultivovaných a spořádaných anglických dam. Využila nicméně každé příležitosti k sejmutí této chladné masky. V dobrodružném DOLY KRÁLE ŠALAMOUNA (1950), natáčeném v Africe se Stewartem Grangerem a Richardem Carlsonem, zapůsobila svým křehkým ženstvím a vnesla do tohoto “mužského” žánru zcela nový rozměr. Následovala hrdá Lygie v historickém eposu o osudech prvních křesťanů QUO VADIS? (1951). Svůj “anglický” typ rovněž opustila v roli Karen, cizoložné a smyslné manželky vojáka, ve slavném dramatu ODTUD AŽ NA VĚČNOST (1953), za který obdržela oskarovou nominaci pro “nejlepší herečku” (do role měla být původně obsazena Joan Crawfordová, ta ale trvala na svém kameramanovi). Scéna, ve které se na havajské pláži vprostřed tříštících se vln miluje s Burtem Lancasterem vešla do dějin filmu a Americký filmový institut snímek zařadil mezi sto největších romancí všech dob. Herecký projev “anglické lady” Kerrové dostal nový rozměr.

V roce 1953 debutovala na Broadwayi, v Andersonově hře “Tea and Sympathy”, za kterou také obdržela nominaci na cenu Tony. Roli si zopakovala ve filmové Minnelliho adaptaci téhož jména (1956) se svým jevištním partnerem Johnem Kerrem (shoda jmen) a za své vystoupení v této hře v Chicagu během národního turné získala v roce 1955 cenu Sarah Siddonsové. V Hollywoodu se Deborah zapsala jako všestranná herečka: ztvárnila jeptišku (válečné drama BŮH TO VIDÍ, PANE ALLISONE z roku 1957 s Robertem Mitchumem, se kterým až do jeho smrti v roce 1997 udržovala Deborah pevné přátelství), dívku (hvězdně nabité drama ODDĚLENÉ STOLY z roku 1958, opět s Burtem Lancasterem), guvernantku (THE CHALK GARDEN z roku 1964), ale také zemitou ženu australského honáka (THE SUNDOWNERS s Mitchumem a Ustinovem z roku 1960, v Zinnemannově režii) i vášnivé a okouzlující ženy (drama BELOVED INFIDEL z roku 1959 s Gregory Peckem a BONJOUR TRISTESSE s Davidem Nivenem z roku 1958). Hrála i v komediích (Donenova TRÁVA JE ZELENĚJŠÍ s Cary Grantem z roku 1960).

Mezi její nejslavnější role určitě patří postava Anny Leonowensové ve filmové verzi rodinného muzikálu Rodgerse a Hammersteina KRÁL A JÁ (1956) s Yulem Brynnerem (do role měla být původně obsazena Maureen O'Hara, ale Brynner chtěl Deborah) a role Terry McKayové po boku Caryho Granta v romantickém dramatu NEZAPOMENUTELNÁ LÁSKA (1957). V roce 1966 ji producenti hororové komedie CARRY ON SCREAMING! nabídli plat jako všem ostatním hercům dohromady, ale odmítla kvůli divadlu (“Růže pro Algernon”). V roce 1967, ve věku 46 let, se jako agentka Mimi zaskvěla v parodii CASINO ROYALE. V roce 1969, pod tlakem mladých nastupujících hereček, souhlasila, že se objeví nahá v akčním dramatu THE GYPSY MOTHS Johna Frankenheimera (jediné nahé scény v její kariéře). V roce 1968, zděšena množstvím sexuálních a násilných scén, svět filmu náhle opustila a soustředila se na práci v televizi a divadle.

Divadlo navždy zůstalo, i přes nesporné filmové úspěchy, její první láskou. V roce 1975 se vrátila na Broadway (hra “Seascape”). Počátkem 80. let se Deborah pokusila o oživení svojí kariéry prostřednictvím televize. Hrála například sestřičku v britském dramatu SVĚDEK OBŽALOBY (1982), roli, kterou na plátně v roce 1957 ztvárnila Elsa Lanchesterová. Později se znovu dala dohromady se svým filmovým kolegou Robertem Mitchumem v romantickém televizním snímku REUNION AT FAIRBOROUGH (1985). Ztvárnila rovněž Emmu Hartovou v britském seriálu ZÁMOŽNÁ ŽENA (1983), mj. vedle Liama Neesona. Za toto své vystoupení byla nominována na cenu Emmy. Jejím labutí písní se pak stalo navazující televizní drama UDRŽET SEN (1986).

Někteří herci ve svých autobiografiích uváděli, že s Kerrovou udržovali poměr (Stewarta Grangera údajně svedla v roce 1950 na zadním sedadle taxíku a Burt Lancaster s ní prožil románek během natáčení ODTUD AŽ NA VĚČNOST), k dispozici však nejsou žádná věrohodná svědectví. Poprvé se vdala za letce RAF, Anthony Bartleyho (listopad 1945). Spolu měli dvě dcery, mladší si vzala herce Johna Shrapnela. Manželství nebylo klidné, Bartley žárlil na ženinu slávu, finanční úspěch a také jednoduše proto, že často nebyla doma. Rozvedli se v roce 1959. Jejím druhým mužem se stal v červenci 1960 autor Peter Viertel (vyvdala tím nevlastní dceru Christine). Ačkoli dlouho pobývala ve švýcarském Klosters a španělské Marbelle, kvůli horšícímu se zdraví se vrátila zpět do Británie, blíž k dětem. Manžel však zůstal v Marbelle. Trpěla Parkinsonovou chorobou, zemřela v říjnu 2007 ve věku 86 let v Botesdale. Peter Viertel zemřel na rakovinu tři týdny po ní. Deborah Kerrová byla od roku 1992 až do své smrti patronkou Národní společnosti pro čistý vzduch a ochranu přírodního prostředí (National Society for Clean Air and Environmental Protection, NSCA).

„Raději bych jednou někde zůstala ležet mrtvá, než skončit na kolečkovém křesle v nějakém sanatoriu a donekonečna sledovat reprízy KRÁL A JÁ.“

V roce 1998 byla Deborah Kerrové udělena střední hodnost Řádu britského impéria (Commander of the Order the British Empire neboli CBE) – ocenění si však vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohla převzít osobně. V Hollywoodu ocenili její zásluhy hvězdou na známém “Chodníku slávy”. Kerrová byla celkem šestkrát nominovaná na cenu Akademie pro “nejlepší herečku v hlavní roli” (EDWARD, MY SON ... ODTUD AŽ NA VĚČNOST ... KRÁL A JÁ ... BŮH TO VIDÍ, PANE ALLISONE ... ODDĚLENÉ STOLY ... THE SUNDOWNERS), žádnou nominaci však neproměnila, čímž se, co do počtu nenaplněných oskarových nominací, vyrovnala americké herečce Thelmě Ritterové (1905-1969), která byla šestkrát nominována ve vedlejší roli. Za snímek KRÁL A JÁ získala Kerrová Zlatý glóbus, na který byla nominována i za Cukorovo drama EDWARD, MY SON (1949, se Spencerem Tracym), filmy BŮH TO VIDÍ, PANE ALLISONE a ODDĚLENÉ STOLY. Čtyřikrát byla také nominována na cenu BAFTA pro “nejlepší britskou herečku” a v roce 1985 získala jednu nominaci na televizní cenu Emmy za “Zámožnou ženu”.

Ačkoli v žádné soutěžní kategorii nikdy nezískala cenu festivalu v Cannes, BAFTA nebo Oskara, každá z těchto akademií ji udělila čestnou cenu: v Cannes 1984, zvláštní cenu BAFTA 1991 a v roce 1994 čestnou cenu Akademie (udělující Oskary) jako uznání pro “skvělou a elegantní umělkyni, nadšenou herečku, jejíž kariéra se vyznačovala dokonalostí, ukázněností a vkusem". Jako projev uznání za vyjímečný přínos filmové kultuře byla také jmenována členkou Britského filmového institutu.

Marek "džanik" Janík