André Téchiné

Režisér André Téchiné patří k významným tvůrcům francouzského filmu, kteří navazují na odkaz nové vlny. Narodil v jižní Francii, jeho rodina se zabývala podnikáním v zemědělství. Již v době vyrůstání jej pohltila vášeň pro film, nicméně v padesátých letech absolvoval studium na katolické škole v Montaubanu; sám později řekl, že v této době byl film jeho hlavním spojením s okolním světem. V devatenácti letech odešel do Paříže, kde sice neuspěl u přijímacích zkoušek na prestižní filmovou školu, ale začal psát recenze na filmy pro časopis Cahiers du Cinéma (1964-1967).

Ve svých začátcích u filmu prošel Téchiné několika profesemi, byl například asistentem režiséra, jako herec v menší roli stál i před filmovou kamerou, netrvalo ale dlouho a pustil se do vlastní režie. Ve svých filmech André Téchiné kladl důraz na mezilidské vztahy a tím navázal na novou vlnu přelomu 50. a 60. let, zároveň je u něj zřetelný vliv Ingmara Bergmana nebo Bertolta Brechta. Ve svých filmech také často vycházel ze vzpomínek na dětství strávené na francouzském jihozápadě (také zde několikrát natáčel).

Režijním debutem Andrého Téchiné byl film PAULINA S'EN VA (1969), který byl natočen původně jako krátkometrážní v průběhu let 1967-1968. Při uvedení na festivalu v Benátkách se ale nesetkal s pochopením a do distribuce byl uveden až o šest let později. V mezičase Téchiné mimo jiné režíroval v divadle, podílel se také na filmech jiných tvůrců, k další vlastní tvorbě se dostal až s filmem VZPOMÍNKY NA FRANCII (Souvenirs d'en France, 1975), pro který se mu podařilo angažovat slavnou herečku Jeanne Moreau. Jeho další titul, kriminálka BAROKO (Barocco, 1976), bodoval při udělování Cézarů, ale přijat byl spíše kontroverzně. Úspěchy na filmových přehlídkách nicméně Téchinovi umožnily pustit se do ambiciózního projektu, životopisného filmu SESTRY BRONTËOVY (Les soeurs Brontë, 1979), ani tato jeho práce však nesplnila očekávání.

Významnou etapu své dráhy zahájil Téchiné počátkem osmdesátých let, kdy navázal plodnou spolupráci s Catherine Deneuve. Jejich první společný film, HASNOUCÍ DEN (Hotel des Amériques, 1981), znamenal výrazný odklon od dosavadní režisérovy tvorby, dosud především emoční, atmosférické a snové a přiblížil se více realitě, na škodu to ale rozhodně nebylo. S Catherine Deneuve natočil Téchiné následně další filmy, SCHŮZKA (Rendez-vous, 1985) a MÍSTO ZLOČINU (Le lieu du crime, 1986), které opět provázely úspěchy na filmových festivalech. Ke spolupráci se slavnou herečkou se později vrátil ještě rodinným psychologickým dramatem MÉ OBLÍBENÉ ROČNÍ OBDOBÍ (Ma saison préférée, 1993) a kriminálkou DĚTI NOCI (Les voleurs, 1996).

Mezitím se ale Téchiné začal soustředit na ožehavá témata současnosti, jako homosexualita, drogy, prostituce a AIDS. Poprvé se tématika sexuality objevuje ve filmu NEVINNÍ (Les innocents, 1987), významným reprezentantem tohoto režisérova tvůrčího období je snímek NELÍBÁM (J'embrasse pas, 1991), ke svému uměleckému vrcholu pak Téchiné dospěl s filmem DIVOKÉ RÁKOSÍ (Les roseaux sauvages, 1994), který byl znovu ověnčen festivalovými vavříny. André Téchiné v této době proslul jako objevitel nových hereckých talentů (Élodie Bouchez, Lubna Azabal), ale znovu se také vracel k práci s osvědčenými hvězdami – film ČASY SE MĚNÍ (Les temps qui changent, 2004) sice nevynikl z průměru, ale znovu připomněl mistrovství Catherine Deneuve a Gérarda Depardieu. Zatím poslední významný Téchiného film SVĚDCI (Les témoins, 2007) se znovu věnuje tématice AIDS a homosexuality.

André Téchiné k většině svých prací napsal zároveň scénář, u některých filmů je také autorem písňových textů a stejně jako další francouzští režiséři se dlouhodobě spoléhá na osvědčený tým spolupracovníků (kameraman Bruno Nuytten, skladatel Philippe Sarde). Téchiné příležitostně pracoval také pro televizi, v roce 1999 byl členem poroty na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. André Téchiné žije v Paříži a proslul mimo jiné svou nechutí k letecké dopravě, což vysvětluje jeho absenci na mezinárodních filmových festivalech, kde jsou mu díky tomu ocenění za filmy udělovány vesměs v nepřítomnosti.

Pavel "argenson" Vlach