Rochův dokument představuje určitý druh podvratné činnosti zaměřené proti tendenčnímu zpravodajství televizních stanic, kde záběry a výpovědi dotazovaných obvykle slouží jen jako názorné ukázky potvrzující slova neviditelných reportérů mimo kameru.
Dokumentární tvorba v Brazílii často vyjadřuje kritická stanoviska filmařů k různým naléhavým tématům národního života, která hlavní média téměř vždy ignorují nebo schválně překrucují. Na začátku filmu Eryka Rochy se ze tmy ozývá hlas dotazované osoby, jež spolu s režisérem vysvětluje, že dokument, který se nebude vysílat v televizi, je už předem odsouzen k jisté „ilegalitě“. Tento úvod budí rozpaky, ale zároveň divákovi napoví, jakým směrem se film bude dále ubírat: právě k tomuto “utajenému okamžiku“. Reportéři jako by nechápali sílu obrazu a v textech narychlo nahozených přímo v terénu pouze reprodukují zbytečně se opakující komentáře. Jestliže moc obrazu takto degeneruje v povšechnou dekoraci televizních reportáží, co se dá říci o zpovídaných osobách, zejména o takzvaných „postavách z lidu“, o usměvavých kulisách nesčetných materiálů, zabývajících se občanskou problematikou? Teoretik Bill Nichols se zaměřuje na televizní reportáže, které jsou dle jeho názoru charakteristické tím, že se tu mluvené slovo osoby nepřítomné v obraze (v tomto případě reportéra), pronášené povýšeným, autoritativním hlasem, dá snadno zaměnit za hlas „pravdy“, hlas boha. Jde o jazykovou manipulaci: televizní reportáž jakoby plně stála za svými proklamacemi, že hájí svět s rozšířenými právy „občana“. Utajený okamžik jde proti proudu a na plátno se snaží umístit obrazy vyděděnců, kteří se do hlavních médií nedostanou a to i s jejich právem na vlastní názor, na nedůvěru, na nerozhodnost a nenávist, na pocit bezradnosti a nespokojenosti tváří v tvář bouřlivé brazilské politické scéně. Střihová montáž Avy Rochové spojuje obrazy propletené výpověďmi, promíchává je a na přetřes tak přichází pestrý obraz země. Hlavní postavou je Brazílie. Vzdorující země, která chce i nadále odolávat manipulaci s rozporuplnými informacemi. A to přes všechny sny o sociální přeměně, zmařené už v zárodku. Film zažehne jiskru nespokojenosti a rozhořčení, ale zároveň i jiskřičku povzbuzení a naděje. A právě ta nás přenese do nervového centra země, která přemýšlí, je zklamaná, věří a bouří se, ale hlavně potřebuje vystoupit z ilegality, aby se mohla s celou svou nelibozvučnou mnohohlasností dostat ke slovu ve všech prostředcích masové komunikace. Důležitý okrajový prostor, jímž je brazilský dokument, k tomu už učinil první krůčky.
(David Čeněk, LFŠ 2007)
Režie: Eryk Rocha
