Dům v Jeruzalémě

Amos Gitai se po osmnácti letech vrátil na stejné místo a ke stejnému žánru jako v roce 1980 ve středometrážním dokumentu Dům (Bait), aby navázal na svou předchozí práci a znovu se pokusil o jakousi sondu do izraelsko-palestinského konfliktu. (Dům v západním Jeruzalémě byl postaven kolem roku 1898, přežil období turecké i britské nadvlády a v roce 1948 si jej přivlastnil stát Izrael poté, co jej opustil původní palestinský majitel.) Jedno konkrétní obydlí využívá režisér jako metaforu pro vysvětlení rozepře mezi dvěma národy, které v dané oblasti společně žijí. Film se skládá především z rozhovorů s arabskými a židovskými obyvateli, přicházejícími z celého světa a usazujícími se v dané lokaci s přesvědčením, že je tím nejlepším místem na světě, kde se mohou oddat své víře. V jednotlivých rozhovorech promlouvají současní i bývalí nájemníci domu, sousedi i kolemjdoucí. Arabové vnímají dům jako palestinský, ale zabraný Izraelem. Někteří považují za chybu, že nepřistoupili na kompromis a při jednání s Židy chtěli buď všechno, nebo nic. Arabové žijící ve východním Jeruzalémě, šťastní, že mohou pracovat pro židovské stavební firmy, se domnívají, že konflikt bude možné vyřešit, pokud budou probíhat vyjednávání v otázce majetku a pokud si budou moci se současnými majiteli domu promluvit jako rovný s rovným. Rozumnou domluvu považují za jediné možné mírové řešení, o nějž v každém případě usilují. Současní židovští obyvatelé domu, většinou potomci obětí holocaustu, ale o brzkém dosažení míru silně pochybují. Ani jedna ze zpovídaných stran neprojevuje nenávist, naopak shodně prohlašují, že jsou přece všichni především lidské bytosti, mající své vlastní touhy a přání. Všichni touží po míru, v jehož naplnění však málokdo skutečně věří.