Zvláštní příběhy jsou především vynikajícím kinematografickým cvičením, pod které se podepsal Mariano Llinás. Film původně natočený v digitálním formátu obsahuje kromě jedinečného narativního schématu (tři příběhy v 18 epizodách, které se odehrávají na plátně po dobu více než čtyř hodin) téměř celou příručku prostředků, implicitních sdělení a předem promyšlených kroků, jak natočit film, který by v rámci průmyslových struktur mohl mít velmi vysoký rozpočet, ale ve skutečnosti jej nemá.
Jedná se o příběhy, v nichž se jako hlavní postavy objevují tři cizinci pojmenovaní písmeny H, X a Z. Každý má své poslání, které se postupně odkrývá. V kapitole za kapitolou Llinás popisuje místa, situace, postoje vůči situacím a činům, jejichž jsou protagonisty nebo pouhými svědky. Začíná skrytým příběhem (s hlasy Daniela Hendlera, Juana Minujina a Veroniky Llinásové), napsaným literární formou tak, aby tyto ilustrované příběhy nevyžadovaly dialogy mezi postavami.
Každá z těchto částí vyvolává obavy z toho, co bude následovat. Díky této struktuře je možné udržet délku filmu, která nemá v argentinské kinematografii obdoby. Je to zásluha scénáře, který se stejným úspěchem čerpá z několika žánrů - detektivního, komediálního, romantického, a dokonce i dobrodružného. Llinás porovnává myšlenky, jako jsou idea vlastního obrazu na plátně, nebo vlastního obrazu, který svírá cestovní kameru. Jsou zde příběhy lineární a další, které mizí, aby se později opět objevily. Ve filmu najdeme dokonce i vzpomínky, zejména tu, jež reprodukuje příběh z období 2. světové války, v němž se objevují tanky, a dokonce i výbuchy. Llinás podřizuje rytmus tomu, co vypráví, a ani v jediné chvíli nedovolí, aby narušil a poškodil celek.
