Personál70

Ve svém televizním filmu Kieślowski vypráví příběh devatenáctiletého Romka, který nastupuje do prvního zaměstnání. Začíná pracovat jako pomocný krejčí v opeře. Režisér zde zúročil své zkušenosti z doby, kdy nebyl napoprvé přijat na filmovou režii a rok pracoval v divadle. Právě divadlo je pro mladíka nejprve jakýmsi posvátným místem, ke kterému vzhlíží s nadšením a úctou. Čím blíže se ale seznamuje s odvrácenou tváří „továrny na umění", kde hlavní roli hrají peníze, politické zájmy, závist a kariérismus, tím více začíná tápat, ztrácí respekt a dává za pravdu staršímu zkušenějšímu kolegovi Sovovi, který říká: „Toto divadlo je degenerovaná instituce, v níž se předvádějí hry, které k nikomu nehovoří, nikoho nezajímají, a proto je hlediště prázdné." Hrdina je iniciován do světa dospělých a odpovědnosti, kterou doposud nemusel tolik řešit. Navíc se kvůli svým upřímným názorům dostává do nelehké situace. Ředitel divadla mu totiž nabídne "spolupráci" v podobě donášení důvěrných informací na kolegy a on se musí rozhodnout, ke které straně se přikloní.
Mikrosvět morálně rozloženého divadla je rozkastován na ty vyvolené - tedy vedení, režiséry a herce na straně jedné - a obyčejné smrtelníky v podobě technického personálu a pracovníků zázemí na straně druhé. Tvoří tak jakousi metaforu nefunkční polské společnosti, přičemž podobnou modelovou situaci specifického prostředí budou později hojně využívat režiséři proudu kina morálního neklidu, např. Agnieszka Hollandová ve filmu Provinční herci (Aktorzy prowincjonalni, 1978).
Kieślowski ve spolupráci s kameramanem Witoldem Stokem zvolil pro realizaci filmu paradokumentární metodu: pohyblivá kamera intimně zaznamenává prostor divadla a bezprostřednost prostředí podporuje i kontaktně snímaný zvuk a obsazení velké části rolí neherci, kterým vévodí skvělý Juliusz Machulski - pozdější režisér úspěšných komedií Vabank (1981) a Sexmise (Seksmisja, 1983), jenž svým autentickým projevem zdůrazňuje nezkušenost a váhání hlavního hrdiny. Dále se zde objevily i další zajímavé osobnosti polského kulturního života: roli scénografky hraje významná polská scénografka (a Kieślowského učitelka) Irena Lorentowiczová, ředitele ztvárnil skutečný ředitel tehdejší wroclawské opery Ludwik Mika atd. - Pavla Bergmannová