Hledání Janáčka

Cesta do hlubin nitra výjimečného skladatele formou polohraného uměleckého dokumentu.
Myšlenka na dokument o Janáčkovi vyvolává potřebu otáčet se po předchůdcích. Nejvýznamnějším z nich je pravděpodobně Jaromil Jireš. Zanechal poetické filmy, v nichž je řada zajímavých rekonstrukcí (nápěvky) nebo několik působivých vizualizací. Hraný film Lev s bílou hřívou má monografickou hodnotu, i když je poplatný době svého vzniku. Všechna jeho díla však příliš nerespektují fakt, že Janáček boří – záměrně – konvence a hudebním jazykem se vyvinul v revolucionáře, ve vizionáře hudebního realismu. V tom ohledu jsou filmy málo analytické, věcné, navíc zakulacují ostré hrany v Janáčkově životopisu. Jako by chudoba, sváry a konflikty ubíraly Janáčkovi na genialitě. Ve výsledku ubírají Janáčkovi na pravdivosti. A při tom je skladatel celým dílem věrozvěstem umění jako pravdy o životě. Jeho tvorba touží být stále blízká prameni mladosti.
Janáček je sice souputník Dvořákův (putování po Čechách, studia na varhanické škole), ale dosáhl skladebného vrcholu až po vzniku Československa díky plodnosti posledních svých dvaceti let. Stal se nejvýraznější osobností hudby první poloviny 20. století. Film v každém záběru vyjadřuje Janáčkův boj o obsah, o pravdivost hudebního obrazu. Jakýmsi samospádem, kulturní setrvačností nebo schematičností pohledů dějepisců se boj o obsah jako by zastavil u Smetany a dále byl vyhrazen ostatním pouze boj o formu. Na tomto klišé má podíl působení Z. Nejedlého. Janáček díky zlovůli a stereotypům zůstával nepochopen ve své touze zachycovat v hudbě realitu života v celém jeho rozpětí od tragiky k jasu štěstí, od všednosti k obřadnosti. Působením dějin ústícím do 2. světové války se také nenaplnilo směřování evropské civilizace k novému racionalismu (osvícenství). A Janáček se zdá být jedním z géniů, kteří tuto cestu uměleckými díly předjímali. Janáček je zobrazen jako hudební realista, což nesmí být zaměňováno s literárním realismem. Shodují se pouze v impulsech a životních názorech tvůrců. Estetika, prostředky i recepce děl přináší rozdílné kvality – hudba zůstává v mnoha ohledech verbálně neuchopitelnou abstrakcí.
Janáček je také ale silná individualita, člověk cítící hlubokou vděčnost za dar talentu i ve zlých okamžicích, je člověkem, který nepodlézal, upozorňoval na nedostatky a hledal sobě rovné partnery. Říkal otevřeně svoje názory, i když musel počítat s tím, že se mu za jeho otevřená slova, ústící často v kritiku, budou postižení mstít. To se ukázalo na jeho složitém vztahu ke Kovařovicovi, jenž dlouho odmítal Její pastorkyni. Film také akcentuje, jak skladatel prožíval citová vzplanutí, i když jen těžce dospíval k jejich naplnění. Kořeny jsou v jeho tvrdém dětství, v samotě a odloučení od rodičů a v nutnosti se brzy sám o sebe postarat. Janáčkova kvalita (jazyk a témata) se nezrodila v zázračném paprsku okamžiku jako boží dar, nýbrž jako výsledek nekompromisního hledání, sebevzdělávání, píle a nezlomné vůle k tvorbě. Janáček díky své hudbě vyjádřil pravdu nejen o sobě, ale přesáhl dokonalým vyvážením jednotlivého s obecným do životů nás všech. Stal se tím, kdo má právo hovořit o světě ke všem lidem na zeměkouli.