Zápisník zmizelého71

Na jaře 1916 vyšla v Lidových novinách ve dvou nedělních číslech báseň neznámého autora nazvaná Z péra samoukova. Redakce místo autorova jména uvedla v poznámce na vysvětlenou: „V pohorské vesnici východní Moravy zmizel před časem z domova tajemným způsobem J. D., spořádaný a
přičinlivý mladík, jediná naděje rodičů. Soudilo se zprvu na neštěstí nebo zločin; fantasii lidské bylo ponecháno volné pole. Teprve za několik dní nalezen byl v komůrce zápisník, jenž odhalil tajemství zmizelého. Obsahoval několik drobných básniček, o nichž nikdo zprvu netušil, že podávají klíč k tajemné záhadě".
Tehdy opravdu zřejmě nikdo netušil, kdo je autorem básně, která se stala předlohou pro Janáčkovo vokální dílo Zápisník zmizelého. Ten začal s jeho kompozicí v srpnu 1917, dokončil ji o dva roky později. O díle se v té době zmiňuje v dopise přítelkyni Kamile Stösslové: „Ráno motám se po zahradě, odpoledne napadá mi pravidelně několik motivů k těm krásným veršíkům o té lásce cigánské. Snad z toho vyjde pěkný románek hudební – a kousek nálady luhačovské bylo by v něm." Z těchto slov je patrné, na koho při této kompozici skladatel myslel a lze se právem domnívat, že Janíček, jehož ve filmovém zpracování ztvárnil Ivan Luťanský, je vlastně Janáček a cikánka Zefka, jíž propůjčila svůj barevný alt Libuše Márová, Kamila Stösslová.
První provedení Zápisníku zmizelého se uskutečnilo 18. dubna 1921 v brněnské Redutě. Nastudovali ho Janáčkovi žáci – tenorista Karel Zavřel, altistka Ludmila Kvapilová-Kudláčková a pozdější dirigent Břetislav Bakala (1897–1958), který usedl ke klavíru. Na jevišti zaznělo dílo poprvé 27. října 1926 ve slovinské Lublani, u nás téměř o dvacet let později, 26. července 1943 v Plzni. Od té doby se dílo objevuje jak na koncertních tak i divadelních pódiích. Jirešovo filmové zpracování s náznakem lehké erotiky je jedno z nejkrásnějších.