Baletky58

Na působení Gustava Machatého v Itálii je třeba nahlížet v kontextu kulturní propagační strategie prosazované a financované tamním fašistickým režimem. Ta zahrnovala mj. zřízení mezinárodní filmové přehlídky a vybudování technicky kvalitního výrobního zázemí, tj. založení filmové školy Centro Sperimentale di Cinematografia, vybudování ateliérů Cinecitt? v Římě a Pisorno v Toskánsku, kde měly s přispěním zahraničních tvůrců vznikat díla propagující svou kvalitou italskou kinematografii v zahraničí.
Právě Pisorno se stalo dalším působištěm českého režiséra, který nebyl v polovině 30. let jediným z renomovaných evropských tvůrců vybraných k pozvednutí úrovně italského filmu. Ať už v rámci koprodukcí, nebo na základě pozvání tuzemských výrobců zde tehdy pracovali např. Max Neufeld, Max Ophüls, Jean Epstein či Abel Gance.
Samotné natáčení Baletek však probíhalo ve velmi nervózní atmosféře. Gustav Machatý se na ní podílel svým výstředním chováním vykazujícím manýristické způsoby přisuzované spíše hereckým hvězdám. Situaci zhoršovala i jazyková bariéra při komunikaci režiséra s italskými herci, stejně jako pro něj typický perfekcionismus, jenž způsobil, že se náklady zvedly na dvojnásobek a doba natáčení se údajně oproti plánu prodloužila o 25 dní. Režisérův napjatý vztah s producentem Sampierim vyvrcholil Sampieriho rozhodnutím zhotovit bez přítomnosti Machatého pro premiérové uvedení v Benátkách nový sestřih již zkompletované pracovní kopie. Festivalová verze u diváků a kritiků propadla a Machatý se této podoby filmu veřejně zřekl, mj. i vyjádřením pro deník České slovo v září 1936: „Film byl předveden jednak hrozně dlouhý, za druhé změněný v dialozích, a to jak v jejich smyslu, tak v jejich přednesu, protože snímek již hotový byl znovu celý synchronizován. Místo vtipných řečí banální dialogy, mluva tam, kde byla scéna úplně němá. [...] Až budu moci film uvést do původního stavu - což ovšem předpokládá, že jest ještě negativ k disposici, ponesu plnou odpovědnost za jeho klady i zápory. Dnes ale odpovědnost za „Balerinu" odmítám."
Neúspěch v Benátkách vyděsil úředníky odpovědného ministerstva, pod jehož dohledem byla zhotovena další (dnes známá) verze, která se na počátku roku 1937 objevila v italských kinech. - Jiří Horníček