Filmař Jan Špáta v roce 1990 zamířil do severomoravského pohraničí k fotografovi Jindřichu Štreitovi. Jeho sociální humanistické černobílé snímky nejobyčejnějších životních situací mu byly blízké a nabízely se jako prostředek ke svědectví o sociálním a duchovním stavu české společnosti na prahu svobody. „Tím, že jsem se nechal unášet světem Štreitových fotografií, je to obsahově jeden z mých nejdrsnějších filmu“, říká právem Špáta. Štreit vzpomíná: „Já jsem mu předvedl různá prostředí, co by ho zajímalo, co by se mu líbilo a je pravdou, že měl velmi ulehčenou práci ve dvou směrech. Jednak tím, že tito lidé byli zvyklí, že jsou fotografováni, a jednak jsem mu vybral ty nejatraktivnější prostředí a ty nejatraktivnější lidi. Věděl jsem, že jsou fotogeničtí a že to jsou nosné situace“.
