Clara Calamai

Herečka Clara Calamai má v historii italské kinematografie poněkud významnou pikantní pozici ve smyslu prvně odhaleného poprsí. Přesněji řečeno, nebyla úplně první obnaženou Italkou před kamerou, byla ovšem první velkou hvězdou, která něco takového divákům nabídla. Pocházela ze starobylého města Prato v severní Itálii, na stříbrném plátně debutovala až jako bezmála třicetiletá vedlejší rolí v historickém filmu PIETRO MICCA (1938).

Historické kostýmy byly společným prvkem i dalších rolí Clary Calamai koncem třicátých let, hrála v několika významných počinech tehdejší italské kinematografie (SOUBOJ NÁRODŮ – Ettore Fieramosca, 1938; BENÁTSKÝ PEKAŘ – Il fornaretto di Venezia, 1939; BOCCACCIO, 1940), hrála také ve filmech ze současnosti a na počátku druhé světové války patřila již k předním hvězdám italského filmu a žánru tzv. bílých telefonů. Své fyzické přednosti odhalila v několikasekundové sekvenci Blasettiho historického filmu HOSTINA POSMĚVÁČKŮ (La cena delle beffe, 1941). Zde je na místě uvést, že úplně první obnaženou Italkou před filmovou kamerou byla Vittoria Carpi ve filmu ŽELEZNÁ KORUNA (La corona di ferro, 1941), šlo však o kratší scénu a navíc málo známou herečku, zatímco Clara Calamai byla tehdy již velkou hvězdou a svým odhaleným poprsím přitáhla do kin zvýšený počet diváků, což z HOSTINY POSMĚVÁČKŮ činí dodnes jeden z nejúspěšnějších titulů tehdejší italské kinematografie.

Mimořádným způsobem se v další filmografii Clary Calamai vyjímá Viscontiho drama POSEDLOST (Ossessione, 1943) natočené na motivy slavné literární předlohy Pošťák zvoní vždycky dvakrát. Realistický obraz Itálie a Italů za vlády fašismu se do kin dostal až po konci války, Claru Calamai si Visconti vybral z více uchazeček (jednou z těch neúspěšných byla jeho tehdejší životní partnerka a do smrti uražená María Denis, další adeptkou byla Anna Magnani, která roli odmítla kvůli těhotenství).

Po válce začal význam i počet rolí Clary Calamai postupně klest, zaujala ale například hlavní rolí v Colettiho dramatu CIZOLOŽNICE (L′adultera, 1946), která jí vynesla Stříbrnou stuhu za nejlepší herecký výkon od Italského syndikátu filmových novinářů, v její další filmografii vynikají vedlejší role z další spolupráce s Luchinem Viscontim (BÍLÉ NOCI – Le notti bianche, 1957; ČARODĚJKY – Le streghe, 1967). Po delší přestávce se pak divákům připomněla Argentovým hororem TMAVĚ ČERVENÁ (Profondo rosso, 1975).

Manželem Clary Calamai byl bývalý sportovec a olympionik, později producent a dokumentarista Leonardo Bonzi (1902-1977), po rozvodu pak Clara Calamai žila s kapitánem letectva Valeriem Andreolim. I když ani v pokročilém věku neztrácela šarm, režiséři ji přestali vyhledávat a od sedmdesátých let žila v soukromí. Zemřela v přímořském letovisku Rimini 21. září 1998 ve věku 89 let.

Pavel "argenson" Vlach