Lída Chválová

Lída (Ludmila) Chválová se narodila 5. února 1917 v Praze. Jako patnáctiletá se rozhodla pro studium konzervatoře (1932 – 1935), kterou však již nikdy nedokončila. Prošla třemi soubory Českého divadla v Ostravě (1935 – 1937), pražského Národního divadla (1937 – 1940) a Divadla na Vinohradech (1941 až 1954), kde hostovala v letech 1940 – 1941. Po roce 1954 se kvůli vážné a nebezpečné nemoci musela stáhnout z veřejného a divadelního života.

Lída Chválová se díky svému hereckému temperamentu a atraktivnímu zjevu uplatnila zpočátku do rolí plnokrevných venkovských děvčat a různých salónních dámiček a paniček z lepší společnosti. Ke konci své herecké kariéry v padesátých letech sehrávala různé obětavé a milující ženy a matky. Ukazovala je svým nadneseným a živým projevem, mimikou, gestikulací, vysokým dívčím hlasem a velmi přirozenou uhlazeností.

V Národním divadle, kde hrála v několika desítkách představeních, vytvořila například menší role Anny z Frimburka („Král Václav IV.“), Aninky („M. D. Rettigová“), přítelkyně („Paní Bovaryová“), Verunky („Naši furianti“), Jiřiny a Toninky („Čekanky“), Věry Danilovny („Les“), děvčete („Jánošík“), dámy s pejskem („Noví lidé“), lesní víly Běleny („Strakonický dudák“), Evičky („Lhář a jeho rod“), služky („Faust“), Brigity („Noc běsů“), Hely („Jiný vzduch“), komorné lady Macbethové („Macbeth“), hospodské („Boris Godunov“), Eddy Rossové („Most“), Heleny („Hrdina proti své vůli“), Luisy („Úklady a láska“), paní Verunky („Jiříkovo vidění“) či panské Marie („Štěstí je umění“).

Po první filmové roli „čekanky“ Míny v Borského přepisu divadelní hry F. X. Svobody ČEKANKY (1940), který diváky překvapil zejména svým scénářem – celý ve verších a divadelní stylizací, která byla pro režiséra a milovnického herce Vladimíra Borského a jeho filmy zcela typická, se jí „zmocnil“ úspěšný a oblíbený režisér Martin Frič a obsadil ji do většiny jejích filmů.

Pod jeho režijní taktovkou vytvořila Slávku Felixovou, jejíž rodiče (Zdeňka Baldová a Miloš Nedbal) chamtivě hledají závěť po domněle zemřelé tetičce (Růžena Nasková) a ještě se sama stihne zamilovat do svého bratrance Jindřicha Dusbaby (Jiří Dohnal), syna manželů Dusbabových (Růžena Šlemrová a Jaroslav Marvan), kteří Felixovy nenávidí v duchařské komedii TETIČKA (1941), novomanželku Ivana Molendy (Raoul Schránil) Karlu Haškovou – Molendovou v komedii s Oldřichem Novým ROZTOMILÝ ČLOVĚK (1941), která věří bláznivým a fantastickým lžím o svém novomanželovi, „ženštinu povětrnou“, ukazující drze na filmovou kameru a „počestné“ měšťany (Meda Valentová, Jára Kohout, Helena Bušová či Milada Smolíková) své pozadí v kostýmní komedii POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944), po další menší roli v nikdy nedokončeném dramatu ČERNÍ MYSLIVCI (1945) natočila svoji poslední filmovou roli matky pohřešovaného děcka Landové v úspěšné detektivní komedii (v povídce PŘÍPAD S DÍTĚTEM) podle povídek Karla Čapka ČAPKOVY POVÍDKY (1947).

Před svou poslední filmovou rolí u režiséra Martina Friče se Chválová představila jako světlovlasé děvče v dramatu NIKOLA ŠUHAJ (1947) režiséra M. J. Krňanského. Film však zastaralou režijní prací M. J. Krňanského, kterou získal ještě v němém období, zcela propadl. Film byl Krňanského, který se později věnoval práci ve Filmovém archivu, poslední režisérskou prací v dlouhometrážní hrané tvorbě. Tak Chválová v československém filmu zanechala pouhých sedm filmů, z nichž pět nejúspěšnějších režíroval Martin Frič.

Chválová ojediněle spolupracovala rovněž s rozhlasem. Nikdy se neprovdala. Herečka Lída Chválová, která po vážném onemocnění musela zanechat své tvůrčí, jevištní a též filmové herecké práce, zemřela v zapomenutí a v nemoci 5. října 1972 v Praze ve věku pouhých padesáti pěti let. Její herecký profil a fotografický materiál z filmu ČAPKOVY POVÍDKY (1947) můžeme nalézti ve Fikejzově slovníku „Český film: Herci a herečky I. díl A – K“ (2006).

Jaroslav "krib" Lopour