Helena Friedlová

Helena Friedlová, rozená Helena Štěpničková, se narodila 11. listopadu 1889 v Praze. Někdy bývala uváděna jako Helena Štěpničková – Friedlová. Absolvovala Pivodovu pěveckou školu a herectví studovala soukromě u Marie Hübnerové.

Svůj divadelní debut si odbyla v divadle Uranie (1905). Poté hrála v Měšťanské besedě (1905 – 1907) a v Divadle na Vinohradech (1907 – 1959). V Divadle na Vinohradech účinkovala neuvěřitelných padesát dva let až do odchodu na odpočinek.

Po postavách mladých a temperamentních dívek začala vytvářet role obětavých matek a trpících žen vše pokorně snášejících. Tyto typy se k jejímu křehkému naturelu a jemnému projevu, který vynikal zvláště vypracovaným hlasem, mimikou a hřejivě lidským výrazem, hodily nejvíce. Ztvárňovala Terezku („Naši furianti“), Rozárku („Paličova dcera“), Andromachu („Troilus a Kressida“), Ofélii („Hamlet“) paní Hlubinovou („Měsíc nad řekou“) a nebo slavnou babičku Magdalenu Novotnou („Babička“ podle Boženy Němcové).

Film bohužel nehrál v jejím uměleckém životě prim a na svém kontě má pouze jedenáct snímků. Dva z nich natočila ještě v němé éře. Vytvořila titulní role v dramatech DVĚ MATKY (1920) a také JOSEF KAJETÁN TYL (1925), kde sehrála Tylovu ženu Magdu Forchheimovou.

Ve zvukovém období se objevila až v roce 1936, kdy ji režisér Vladimír Slavínský obsadil do titulní role matky pěti dětí (Rolf Wanka, Jiří Vondrovič, Hana Vítová, Raoul Schránil a Fanča Foltová) Julie Váchové v melodramatu SRDCE V SOUMRAKU. Bohužel neměla žádné filmové zkušenosti, a v této roli se nemohla zbavit jisté teatrálnosti a velkého divadelního patosu.

Následující dvě léta ztělesnila tři výrazné postavy: bytnou slečnu Elis ve Vávrově FILOSOFSKÉ HISTORII (1937) podle předlohy Aloise Jiráska, ušlápnutou manželku účetního (představovaného Františkem Smolíkem) v Haasově adaptaci Čapkovi BÍLÉ NEMOCI (1937) a mile rozšafnou paní mincmistrovou (jejího muže představoval Václav Vydra nejstarší) ve Štěpánkově a Vávrově historické nacionální komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938).

Za války se předvedla v rolích Madlenky Valentové v Borského adaptaci známé divadelní hry J. K. Tyla PALIČOVA DCERA (1941) a paní Bartošové v komediální detektivce ČTRNÁCTÝ U STOLU (1943) režisérů, herce Oldřicha Nového a střihače Antonína Zelenky.

V poválečné kinematografii se objevila již jen třikrát (v letech 1948, 1949 a 1950). Hrála porotkyni u soudu ve Slavíčkově DVAASEDMDESÁTCE, matku J. V. Friče, paní Fričovou v Krškově REVOLUČNÍM ROKU 1848 a šlechtičku Polyxenu Lidmilu Mladotovou v dramatu TEMNO Karla Steklého. I když Friedlová v českém filmu hrála titulní a hlavní role, její talent však zůstal nevyužit.

Helena Friedlová hojně spolupracovala také s pražským rozhlasem („Paní mincmistrová“). Od roku 1957 byla nositelkou „čestného“ titulu Zasloužilé umělkyně. Zemřela šestnáct let po své poslední filmové roli 11. března 1966 v Praze v nedožitém věku sedmdesáti sedmi let.

Jaroslav "krib" Lopour