Jindra Hermanová

Jindra Hermanová se narodila jako Marie Kubíčková 13. prosince 1898 v Kolíně. Nejdřív navštěvovala operní školu pěvkyně Olgy Paršové – Žikešové a po zkušenostech z venkovských scén po roce 1923 započala s veřejným vystupováním na pražských divadelních scénách divadel Komedia, Národního divadla (1927 – 1930), Akropolisu, Divadla Vlasty Buriana, Komorního divadla, Moderního divadla, Švandova divadla a Nového divadla Oldřicha Nového. Po válce působila zejména na okrajových scénách a záhy přešla na odpočinek.

Hermanová byla živelná a svůdná herečka a operetní zpěvačka s okouzlujícím hlasem. Její doménou byly různé komické a svůdnické party krásných dívek a dam v konverzačních komediích a fraškách. Později se stala oblíbenou představitelkou různých nafintěných a hloupých elegantních paniček a dam z lepší společnosti, jejichž komičnost podtrhovala křiklavým a vysokým hlasem. Hermanová byla léta provdána jako Jelínková.

V němém období se stala dobrou představitelkou mladých a často nezkušených slečen (do svých filmů ji poté nejvíce obsazoval Vladimír Slavínský): vyslancova žena v Majerově PÍSNI LÁSKY (1919), slečna ve Fenclově MACOŠE (1919), posluhovačka Tonča Šnajdrová v PŘÍBĚHU JEDNOHO DNE (1926) M. J. Krňanského, Týna Kapičková ve Slavínského žertu NA LETNÍM BYTĚ (1926), komtesa Růžena v propadáku VE SPÁRECH UPÍRA (1927) Květoslavy Semonické a Theodora Pištěka a prostitutka Tonka v Pražského dramatu BATALION (1927).

Ve zvukovém období se do poloviny čtyřicátých let divákům představovala nejčastěji jako prostitutka (TONKA ŠIBENICE, PRÁVO NA HŘÍCH), dámička z vyšších kruhů (FALEŠNÁ KOČIČKA, SLEČNA MATINKA, DĚTI NA ZAKÁZKU, STUDUJEME ZA ŠKOLOU, DOBŘE SITUOVANÝ PÁN, DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI, TO BYL ČESKÝ MUZIKANT, TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA, NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA?, ZLATÉ DNO), návštěvnice (DÍVKA V MODRÉM), zaměstnankyně opravdu rozličných oborů (VENOUŠEK A STÁZIČKA, MUŽ Z NEZNÁMA, VY NEZNÁTE ALBERTA?, ŠTĚSTÍ PRO DVA), velmi obětavá jeptiška (LÍZINO ŠTĚSTÍ) apod.

Znárodněná kinematografie ji dala stejně tolik příležitostí, jako ta předválečná a válečná. Hermanová vypadala až do pozdního věku velmi mladě, proto ještě po padesátce vytvářela různé krásné a mladé paničky. Hrála drbnu (VELKÝ PŘÍPAD), Rabasovou (PRÁVĚ ZAČÍNÁME), která trpí pod despotickým manželem (Josef Kotapiš), paničku ve vlaku (POSLEDNÍ MOHYKÁN), Španělku (PANCHO SE ŽENÍ), přihlouplou Němku v telefonní budce (NIKDO NIC NEVÍ), prodavačku v konzumu (ŽELEZNÝ DĚDEK), trpělivou manželku nervózního hosta (HOSTINEC „U KAMENNÉHO STOLU“), Hladíkovou (VZBOUŘENÍ NA VSI), neúspěšnou žadatelku o byt (RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY), majitelku panství (ZVONY Z RÁKOSU), Němku (ZOCELENÍ), pokladní (VESELÝ SOUBOJ), ženu žádající o propustku (PAST), paní v obchodě (BYLO TO V MÁJI), Burešovu (ŠTIKA V RYBNÍCE) nebo starší hornickou ženu (DS – 70 NEVYJÍŽDÍ). Úmrtím jejího „dvorního režiséra“ Vladimíra Slavínského její filmová dráha úplně a definitivně ustala.

Po téměř padesáti filmových postavách se filmová dráha Jindry Hermanové předčasně uzavřela již v roce 1953 postavou slečny z cestovní kanceláře ve Fričově životopisném dramatu o objeviteli krevních skupin Karlu Janském (Vladimír Ráž) TAJEMSTVÍ KRVE. Film upoutal čistotou a pečlivostí, kterou režisér Frič věnoval této historické látce a významnému lékařskému objevu.

Hermanové si všiml také rozhlas, ve kterém několikrát rovněž účinkovala. Často byla zaměňována za známější a populárnější zpěvačku Ljubu Hermanovou (1913 – 1996), která s Jindrou byla nějaký čas v angažmá v Novém divadle. Jindra Hermanová zemřela 2. března 1969 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti jedna let a šestnáct let po své poslední filmové roli.

Jaroslav "krib" Lopour