Slávka Rosenbergová se narodila 3. září 1904 v Kralovicích u Plzně jako Jaroslava Petzová. Jejím mužem byl herec a mecenáš Oldřich Rosenberg (1903 – 19??). Začínala a získala první zkušenosti jako herečka divadelních kočovných společností v letech 1924 – 1930, např. u Novákovy společnosti. Nakonec odešla do Prahy, kde až do úplného konce nacistické okupace vystupovala př. na scénách Arény na Smíchově (1930 – 1932), nuselského Tylova divadla (1932 – 1935), Švandova divadla a Divadla U Nováků herce Járy Kohouta (1935 – 1945).

V květnu 1945 se Slávka Rosenbergová stala herečkou nově etablovaného divadla Nový život (přejmenované bývalé Nezávislé divadlo). Během prázdnin 1945 bylo divadlo na základě reorganizace českého divadelnictví včleněno do souboru Divadla kolektivní tvorby (už bývalé Divadlo Vlasty Buriana), kde Rosenbergová pracovala až do jeho zrušení (1945 – 1946). Poté se angažovala až do odchodu na odpočinek na dalších menších i větších pražských a dalších scénách.

A od poloviny padesátých let pracovala též jako Výpomocný host činohry (27. května 1955 – 2. července 1964). Typická byla pro Slávku Rosenbergovou silná menší postava a kulatá ostře řezaná tvář, jež se mimo jiné uvedla i v divadelních inscenacích „Radúz a Mahulena“ (Třetí a Čtvrtá žena), „Drahomíra a její synové“ (Pátá žena), „Proradné peníze“, „Cesta květů“ a podobně. Do českého filmu vstoupila v roce 1936 (KOMEDIANTSKÁ PRINCEZNA a LOJZIČKA).

A ve 30. letech, 1936 a 1938 – 1939 (roku 1939 hrála i v 11 filmech), se uvedla v rolích ženy Márinky (KOMEDIANTSKÁ PRINCEZNA), ředitelky módního závodu (LOJZIČKA), služky Pepči (POD JEDNOU STŘECHOU), hosta v penzionu (BÍLÁ VRÁNA), manželky (IDEÁL SEPTIMY), uchazečky (ŽENY U BENZINU), nemocniční sestry (ZLATÝ ČLOVĚK), chiromantky (U SVATÉHO MATĚJE), Slívenecké (TULÁK MACOUN), ženy starosty (NEVINNÁ), sousedky (STUDUJEME ZA ŠKOLOU), rozvádějící se ženy (OSMNÁCTILETÁ), návštěvnice slavnosti (SRDCE V CELOFÁNU), domovnice Horákové (KDYBYCH BYL TÁTOU), ženy pana Dražila (DVOJÍ ŽIVOT) a pana Richarda (MOŘSKÁ PANNA).

Za okupace ve 40. letech (1940 – 1941 a 1943) si zahrála ve snímcích VY NEZNÁTE ALBERTA? (žena pana Vančury), TO BYL ČESKÝ MUZIKANT (kolínská panička), PROSÍM, PANE PROFESORE! (služka Anežka), PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA (domovnice), SMĚRY ŽIVOTA (garderobiérka Štrobachová), PRO KAMARÁDA (šatnářka v baru), PÍSEŇ LÁSKY (domovnice), BABIČKA (manželka důchodního), MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ (služka Růžena), OKÉNKO DO NEBE (znova domovnice), PALIČOVA DCERA (zákaznice u Šestákové), GABRIELA (žena v kavárně) nebo BLÁHOVÝ SEN (zákaznice v kadeřnictví). Po roce 1943 se musela, jako řada dalších, filmování vzdát a do filmových ateliérů se vrátila za devět let.

Znárodněná kinematografie začátku 50. let jí přinesla mj. filmové úkoly lesní dělnice ve Wassermanově PLAVECKÉM MARIÁŠI (1952), sousedky Jirákových (Eva Vlachová a Marie Rintová) v PÍSNIČCE ZA GROŠ (1952) Rudolfa Myzeta, sousedky Hlubinových (hráli Zdeněk Štěpánek, Zdeňka Baldová a Dana Medřická) v Krškově MĚSÍCI NAD ŘEKOU (1953), svatebčanky v komedii Oldřicha Lipského CIRKUS BUDE! (1954), ženy v podhradí v pohádce s Vlastou Burianem BYL JEDNOU JEDEN KRÁL… (1954) Bořivoje Zemana, družstevnice v Machově dramatu PO NOCI DEN (1955) a naposledy opět domovnice v komedii podle stejnojmenného fejetonu Jana Nerudy KAM S NÍM? (1955) režiséra Jaromíra Pleskota.

V tomto období to byly skutečně zanedbatelné epizodky, dalších 26 let už v kinematografii nehrála. Skutečně ojediněle vystupovala i před televizními kamerami a před rozhlasovým mikrofonem („Mlynářka z Granady“ 1971 – jako starší žena). Od odchodu z divadla a od filmových kamer zapadla pomalu úplně v zapomnění a nikdo si na ni již nikdy nevzpomněl.

Proto se řadu let uvádělo, že její datum a místo úmrtí je zcela neznámé. Nakonec se vypátralo: herečka Slávka Rosenbergová zemřela zapomenutá 13. února 1981 v Praze ve věku nedožitých vysokých sedmasedmdesáti let. Se svojí filmografií téměř čtyřiceti filmových titulů se navždy zapsala do dějin české kinematografie druhé poloviny 30. a první poloviny 40. a 50. let a do historie českého divadla 20. století.

Jaroslav "krib" Lopour

Komentáře - zatím bez komentáře