Sergej Stoljarov

Málokdo má takové štěstí, že si může sám určit den narozenin. Sergej Dmitrijevič Stoljarov mezi těch několik málo šťastlivců patřil a sám si vybral první den měsíce listopadu 1911. V nedávno nalezených matričních záznamech, které byly celý hercův život považovány za zničené, bylo nalezeno datum 4. 11. 1911 podle juliánského kalendáře. Protože se však Sergej sám úřední datum nikdy nedověděl, berme jako den jeho narozenin ten den, který za něj sám považoval. Narodil se ve vsi Bezzubovo (nyní Uzunovo) v Tulské oblasti (nyní Serebrjano-Prudský rajón Moskevské oblasti) jako jedno z pěti dětí lesníka Dmitrije Stoljarova; měl tři bratry a sestru. Na svého otce si prakticky nepamatoval. Když začala 1. světová válka, nechal se jeho otec odvést místo bohatého sedláka, který přislíbil tomu, kdo se nechá odvést místo něj, koně, krávu a chalupu. Příslibu takového bohatství a šanci zajistit rodinu nedokázal Sergejův otec odolat, souhlasil s výměnou a odešel na frontu, kde zemřel při plynovém útoku. Rodina bohatství, které bylo zaplaceno cenou života, neměla dlouho. Po Říjnové revoluci byl majetek konfiskován a rodina zůstala bez prostředků k živobytí i bez živitele; ve vsi nastal hlad, a aby zachránila svoje děti od smrti hladem, rozhodla se Stoljarovova matka mladší děti nechat u sebe a tři starší poslat do Taškentu, který byl tou dobou označován jako obilnice. Tak začala tulácká etapa Sergejova života. Do Taškentu se tehdy nedostal, onemocněl tyfem. Jeho bratři ho nechali v nemocnici v Kursku. Zatímco jeho sourozenci se ztratili v propadlišti dějin, Sergej se uzdravil, nějakou dobu zůstával v nemocnici a později byl umístěn do dětského domova. Co by se mohlo jevit jako neštěstí, jím nebylo. Právě tam Sergej poznal, co je divadlo. Po vyučení v Moskvě nějakou dobu pracoval jako strojvůdce parní lokomotivy na Kyjevské železnici. Ve volném čase studoval v divadelní škole pro pracující při MCHAT (Moskevské umělecké divadlo), organizované Alexejem Dikým. Protože bezesporu měl herecký talent, po ukončení tohoto učiliště mu bylo doporučeno vstoupit do MCHAT. Na přijímacích zkouškách v roce 1932 četl monolog Nila z Gorkého hry 'Na dně', jeho přednes byl tak mimořádný, že komise, ve které byly osobnosti jako Konstantin Stanislavskij, Vlasdimir Němirovič-Dančenko, Vsevolod Mejerchold, rozhodla z pěti stovek absolventů přijmout právě jeho.

Třicáté roky byly pro herce významné nejenom stran jeho umělecké kariéry, ale i v otázce jeho soukromého života. V roce 1930 byl povolán do armády a ke službě byl přidělen do Divadla sovětské armády. Tam se seznámil s mladou herečkou, Olgou Konstatninovou, která krátce před tím ukončila divadelní kurzy u Jurije Zavadského; svatba na sebe nedala dlouho čekat. Herecké dvojici se v roce 1937 narodil syn Kirill, který pokračuje v rodinné tradici, stejně jako Sergejův vnuk a jmenovec. V roce 1934 Sergeje viděl režisér Alexandr Dovženko a nabídl mu epizodní roli letce ve svém filmu AEROGRAD, byť se jednalo pouze o epizodní roli, byl Sergejův debut úspěšný. Na pohledném, urostlém herci zálibně spočinulo zejména oko ženského publika. Již o dva roky později herce pozval, a to bez jakýchkoliv předchozích zkoušek, Grigorij Alexandrov, aby hrál hlavní mužskou roli v jeho filmu CIRKUS. Tato role se dá označit jako opravdový začátek Stoljarovovy hvězdné kariéry. Jeho tvář se dívala ze stovek plakátů, zářivým úsměvem oslňoval ze stránek časopisů; Sergejova všudypřítomnost prakticky ve všem tisku dokonce vedla k tomu, že se po dlouhých 18 letech opět shledal se svou matkou a bratrem Romanem. Další filmy přicházely jako na běžícím pásu. V roce 1939 hrál hlavní mužskou roli Ruslana v pohádce O PRINCEZNĚ A BOHATÝRU v režii Ivana Nikitčenka, na motivy Puškinovy pohádky Ruslan a Ludmila. Ve stejném roce se objevil, rovněž v hlavní roli, v pohádce Alexandra Roua ZAKLETÁ NEVĚSTA (Vasilisa Překrásná). Rououvi i divákům se Sergej v roli bohatýra líbil, i to byl důvod, proč se v roce 1944 objevil v obdobné roli bohatýra Nikity Kožemjaka v pohádce BOHATÝR NIKITA (Kostěj Nesmrtelný).

Čtyřicátá léta neznamenala jen natáčení pohádek, ale i druhou světovou válku. Herec nechtěl zůstat stranou a jako dobrovolník se přihlásil na frontu. Stejně jako mnoho jeho kolegů byl odmítnut, protože jejich přínos jako umělců byl větší, než jaký by měli jako vojáci. Na podzim roku 1941 se tak Stoljarovovi ocitli společně s 'Mosfilmem' v Alma-Atě. Cestou se mladé rodině stala příhoda, která mohla mít tragické následky. Někdo jim ukradl potravinové lístky. V tu dobu to znamenalo ocitnout se bez nároku na potraviny a hladovění. Sergej dokázal, že není bohatýrem jenom na filmovém plátně, chopil se pušky a rovnou z ateliéru vyrazil do hor; byl pryč, neznámo kde, celý den. Vrátil se a na ramenou měl svůj úlovek, horskou kozu. Část sami snědli, část prodali na trhu a část Stoljarov vyměnil s K. M. Simonovem za jeho novou hru 'Ruští lidé', kterou herec následně uvedl na scénu místního divadla. Veškerý zisk z tohoto představení byl poslán do fondu obrany na koupi tanku, který nesl jméno hry. Jako poděkování za tento vlastenecký počin poslal Stoljarovovi telegram s poděkováním sám Stalin.

Ačkoliv v tu dobu byl považován za jednu z předních hvězd ruské kinematografie, žil Stoljarov se svou rodinou pozoruhodně skromně; žádné auto, žádná luxusní dača, žádné divoké večírky se stejně hvězdnými přáteli. Stoljarovovi se obklopovali normálními lidmi a na hvězdné manýry si nepotrpěli. Z hereckých kolegů se Sergej přátelil pouze z Borisem Babočkinem.

V roce 1953 přišla pohádka Alexandra Ptuška SADKO, kde Stoljarov hrál hlavní roli, a s ní mezinárodní sláva. Film slavil úspěch i na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal první cenu. Sám herec však k účasti na festivalu z ideologických důvodů nedostal povolení. Rok po té ho francouzský časopis Cinema, jako jediného se sovětských herců, zařadil do seznamu významných herců světové kinematografie. V padesátých letech hrál ještě ve dvou známých filmech; v další Ptuškově pohádce ILJA MUROMEC (1956) se objevil v roli Aljoši Popoviče, o rok dříve hrál ve filmu TAJEMSTVÍ DVOU OCEÁNŮ. Pohádka Ilja Muromec nese mnoho nej. Kromě toho, že se jedná o první sovětský širokoúhlý film, zúčastnilo se jeho natáčení 106 tisíc vojáků a 1100 koní. Tato čísla pohádce vysloužila zápis do Guinessovy knihy rekordů.

Šedesátá léta znamenala významný útlum hercovy kariéry. Ve filmech se prakticky neobjevoval. V této době se objevil ve významných rolích jen ve dvou filmech a to ve filmu ČLOVĚK MĚNÍ KŮŽI (1965) podle stejnojmenné knihy Bruna Jasenského a ve filmu MLHOVINA ANDROMEDY (1967); Mlhovina Andromedy byla na Mezinárodním filmovém festivalu fantastických filmů v Terstu v roce 1968 oceněna speciální cenou. Role v tomto filmu byla hercovou rolí poslední. Neshody s režisérem divadla, ve kterém pracoval, vedly k tomu, že Stoljarov i jeho žena byli pro údajné neplnění normy z divadla vyhozeni. Tato rána osudu podlomila hercovo zdraví. Na konci šedesátých let Stoljarov souhlasil s natočením filmu KOGDA RASKHODITSYA TUMAN podle vlastního scénáře. Kvůli zhoubnému onemocnění mízních uzlin však už k realizaci nedošlo. Malou satisfakcí by mohlo být, že ve filmu nakonec (natočil se v roce 1970) hrál jeho syn Kirill.

V roce 1969 byl oceněn cenou Národní umělec RSFSR. Nebylo to první ocenění, které získal, v roce 1951 získal Stalinovu cenu prvního stupně za roli Rogova ve filmu DALEKO OD MOSKVY, byl rovněž nositelem Řádu rudého praporu práce a Řádu cti.

Sergej Dmitrijevič Stoljarov zemřel 9. 12. 1969 v Moskvě. Leží pohřben na Vagankovském hřbitově.

Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková