Masaki Kobajaši

Masaki Kobajaši

Osobnostcsfd.cz

Herec, Režisér, Scenárista

Mohlo by vás zajímat
Filmografie

Herec

1958

Ningjo šóten

Film - Drama


Režisér

1985

Šokutaku no nai ie

Film - Drama


1983

Tokyo saiban

Film - Dokumentární, Válečný, Drama


1979

Moeru aki

Film - Komedie


1975

Oživlé kameny

Film - Drama


1971

Oběť života

Film - Drama


1968

Óda na unaveného člověka

Film - Drama


1967

Vzpoura

Film - Drama


1964

Kwaidan

Film - Horor, Povídkový, Romantický


1962

Harakiri

Film - Drama, Akční, Historický

Karami-ai

Film - Drama


1961

Lidský úděl 5.: Přeskočit smrt

Film - Válečný, Drama


1959

Lidský úděl 1.: Čistá láska

Film - Válečný, Drama

Lidský úděl 3.: Hrozba války

Film - Válečný, Drama


1957

Černá řeka

Film - Drama


1956

Kabe acuki heja

Film - Drama

Izumi

Film - Drama

Anata kaimasu

Film - Sportovní, Drama


1955

Uruwašiki saigecu

Film - Drama


1954

Miccu no ai

Film - Drama

Kono hiroi sora no dokoka ni

Film - Drama


1953

Magokoro

Film - Drama, Romantický


1952

Musuko no seišun

Film - Drama


Scenárista

2000

Dora Heita

Film - Dobrodružný, Komedie, Akční


1985

Šokutaku no nai ie

Film - Drama


1983

Tokyo saiban

Film - Dokumentární, Válečný, Drama


1961

Lidský úděl 5.: Přeskočit smrt

Film - Válečný, Drama


1959

Lidský úděl 1.: Čistá láska

Film - Válečný, Drama

Lidský úděl 3.: Hrozba války

Film - Válečný, Drama


1954

Miccu no ai

Film - Drama


1949

Jaburedaiko

Film - Komedie, Drama

Šinšaku: Jocuja kaidan

Film - Horor

Životopis

Masaki Kobajaši je považován za jednoho z největších mistrů časného poválečného období japonské kinematografie, generace, která zůstává ve stínu režisérského velikána Akiry Kurosawy. Žádný z Kobajašiho vrstevníků nebyl válkou ovlivněn tak silně jako on. Jeho nejslavnější filmy představují odvážnou sondu do temných stránek japonské kultury, do těch, které hnaly muže ke krvavým sebevraždám ve jménu cti a otřesným zvěrstvům ve jménu císaře. Sledování Kobajašiho filmů přináší díky jeho pečlivému profesionálnímu přístupu vizuálně a emočně opravdu silné zážitky.

Narodil se v Kofe na nejsevernějším z japonských ostrovů, Hokkaidó. V letech 1933 – 1941 studoval na prestižní tokijské Univerzitě Waseda dějiny východního umění a byl vynikajícím studentem. V letech 1942 - 1944 sloužil s císařskou armádou na mandžuské frontě; jako pacifista považoval válku za nesmysl, odmítl bojovat a být povýšen z hodnosti vojína, díky čemuž byl v roce 1944 přeložen na jih souostroví Rjúkjú, kde byl svědkem poslední krvavé válečné vřavy, dostal se do amerického zajetí a rok strávil v internačním táboře na Okinawě.

Už osm měsíců před vojenskou službou pracoval jako asistent u Šočiukových studií Ofuna (s rostoucí hrozbou války nesázel na svoji akademickou budoucnost) a po válce, na podzim roku 1946, se do nich vrátil. V letech 1947 - 1952 zastával funkci asistenta režie Keisukeho Kinošity a svůj první film režíroval v roce 1952. V raných Kobjašiho pracech je vidět vliv kinošitovské fascinace čistotou a nevinností; Kinošita je autorem scénářa k jeho druhému filmu, UPŘÍMNÁ SRDCE (Magokoro, 1953). Svůj vlastní tvůrčí styl pak začal Kobajaši vybrušovat během práce na snímku POKOJ SE SILNÝMI STĚNAMI (Kabe atsuki heja, 1953), natočeném podle deníků “drobných“ válečných zločinců. Film ve své době šokoval a šéf studia Širo Kido ho tři roky držel u sebe, než byl konečně v roce 1956 uveden a mohl získat Cenu mírové kultury. Kobajaši lavíroval mezi dramaty v Kinošitově stylu a temnějšími sociálními projekty.

Světové uznání si získal díky válečnému dramatu S BOSÝMA NOHAMA NAPŘÍČ PEKLEM (1959), což byl první díl rozsáhlé (přes devět hodin) protiválečná trilogie LIDSKÝ ÚDĚL (Ningen no joken I – III, 1959 – 1961), adaptaci šestidílného románu Jumpeie Gomikawy. Snímek vypráví o osudech zapřisáhlého pacifisty Kadžiho, který musí narukovat a během války je přinucen ke krutostem jak vůči čínským zajatcům, tak svým podřízeným, své muže vede na jistou smrt a nakonec je sám coby válečný zločinec zajat Sověty. Druhý díl se překládá jako CESTA K VĚČNOSTI (Ningen no joken II, 1959), třetí jako DĚDICTVÍ (Ningen no joken III, 1961). Film je názornou ukázkou Kobajašiho existenciálního humanismu, který poprvé vyjádřil už v “Pokoji se silnými stěnami“, je to však filozofie mnohem temnější a pesimističtější než ta, kterou vidíme u Kurosawy. Namísto osvícení (ŽÍT, 1952) nebo spravedlnosti (ZLÝ CHLAP SPÍ DOBŘE, 1960), kterých se dočkáme u Kurosawy, může člověk v Kobajašiho světě, kde je zlo nevyhnutelným plodem dogmatu a bezcitnosti, doufat maximálně v důstojné zacházení. Trilogie je významná rovněž tím, že odstartovala kariéru Tatsuje Nakadaie.

V 60. letech nabíral vizuální styl jeho filmů na úspornosti a minimalismu. K pozoruhodným dílům z té doby patří sociálně kritické drama s Tatsujou Nakadaiem, SEPPUKU (Harakiri, 1962), který byl v roce 1963 na filmovém festivalu v Cannes nominován na Zlatou palmu a nakonec oceněn Zvláštní cenou poroty a který už jen upevnil Kobajašiho pozici v dějinách světové kinematografie. Kontrast černých aristokratických kimon a oslnivé bělosti písku nádvoří zde má symbolický smysl.

Ke Kobajašiho slavným dílům patří také jeho první barevný projekt, KWAIDAN (1965), soubor čtyř duchařských povídek s překvapivými závěry, uváděných dnes po dvou v dílech KWAIDAN ČERNÉ VLASY (povídky Černé vlasy, Sněhová královna) a KWAIDAN MUŽ BEZ UŠÍ (povídky Muž bez uší, Šálek). Předlohou k filmu mu byla kniha anglického spisovatele působícího na tokijské unvierzitě, Lafcadia Hearna (1850-1904). Ve filmu klade důraz na kompozici s expresionistickým užitím barev. Z festivalu v Cannes si (stejně jako už dříve SEPPUKU) snímek mimo nominace na Zlatou palmu odnesl Zvláštní cenu poroty (na Zlatou palmu byl Kobjaši během své kariéry nominován celkem třikrát).

Následovala VZPOURA (1967) s legendárním Toširo Mifunem (čím byl Mifune pro Kurosawu, tím byl pro Kobajašiho zase Nakadai, který svým hereckým uměním jeho díla výrazně oživoval). V roce 1969 byl Kobajaši členem poroty Berlínského filmového festivalu a patřil také ke kandidátům na režii japonských sekvencí pro slavný válečný film TORA! TORA! TORA! (1970), příležitost nakonec dostali Kindži Fukasaku a Tošio Masuda. Jako mnozí z jeho generace (včetně Kinošity a Kurosawy) v 70. letech, kdy upadal systém studií a do mainstreamu se dostával “erotický“ žánr, produkoval i on stále méně a méně. Masaki Kobajaši zemřel v osmdesáti letech na srdeční selhání.

Marek "džanik" Janík

Komentáře - zatím bez komentáře

Tyto stránky jsou chráněny reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.