Otto Lackovič

Otto Lackovič se narodil 5. dubna 1927 ve slovenském Hlohovci u Trnavy. Narodil se do slovenské chudé rodiny, kde žil s babičkou, ovdovělou matkou a starším bratrem. Již od mládí měl velmi rád film a divadlo, které si poprvé vyzkoušel jako ochotník za studií. Odešel se však učit na strojního zámečníka do Nitry, ale v průběhu Slovenského národního povstání byl těžce raněn a několik týdnů ležel v nemocnici.

Svoji divadelní dráhu započal v baletu a v opeře, kde měl příležitost zaskakovat i v sólových partech. Později však přes operetního mladokomika přešel natrvalo k činohře. Působil ve slovenských scénách v Nitře (1945 – 1946), Michalovcích (1946 – 1947), Prešově (1947 – 1952) a také Žilině (1954 – 1955). Kvůli nabídkám českých filmařů a politickým důvodům odešel 1955 natrvalo do Prahy, kde vystupoval v Divadle ABC (1955 – 1962) a od roku 1962 v Městských divadlech pražských, ze kterých odešel už začátkem 90. let na odpočinek. I v penzi vystupoval v Trávníčkově Divadle Skelet a Divadle na Jezerce.

Lackovič často vytvářel různé negativní postavy, blázny či zločince. Svou hřmotnou a snědší postavou inklinoval k postavám nebojácných hrdinů, odvážných mladíků a často také cikánů (které si často ztvárnil i před filmovou kamerou). Později (za svého doživotního pobytu v Praze) postavy obohacoval také svou precizní znalostí rodné slovenštiny. Postavám pacholka Joži („Kozie mlieko“), Marka Antonia („Caesar“), Villona („Balada z hadrů“), Talbota („Sestup Orfeův“), Lóvborka („Heda Gablerová“), Rafaela („Husaři“), a dalším („Hry o lásce a smrti“, „Postarej se o Amálku“, „Veselé paničky windsorské“, „Krvavá svatba“ či „Tovje vdává dcery“) vtisknul svůj vrozený temperament, vášeň i paličatost.

Před filmovou kamerou se poprvé představil jako pacholek Joža Papcún ve Skalově komedii KOZIE MLIEKO (1950), kterého si přenesl z divadelních prken. Častokrát získal příležitost vytvořit větší či hlavní úlohu horníka Maliny (NAD NÁMI SVÍTÁ), cikána a dělníka Gejzy Fabiána (MŮJ PŘÍTEL FABIÁN), družstevníka Jury Žebroně (FRONA), studenta Karla Zacha (STŘÍBRNÝ VÍTR), vojáka Karla Haluzy (DNES VEČER VŠECHNO SKONČÍ), mladého bojovníka Ondřeje Johy (JAN ŽIŽKA a PROTI VŠEM), Rudolfa Peciána (VĚTRNÁ HORA), buldozeristy Sejka (BOMBA), dělníka Karla (105% ALIBI), partyzána Ondry (SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN), člena posádky rakety Michala (IKARIE XB 1), hospodáře Jožky Kupce (CESTA HLUBOKÝM LESEM), číšníka Pepiho (VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR), zlatokopa Boba Jacksona (POSLEDNÍ VÝSTŘEL DAVIDA SANDLERA), cikána Horvatha (RADIKÁLNÍ ŘEZ), předsedy Reveše (SESTŘIČKY), cikána Bihatyho (KDO SE BOJÍ, UTÍKÁ), inspektora Skákala (FEŠÁK HUBERT) či opět cikána, prezidenta festivalu „Děti jedné planety“ Deža (TRHALA FIALKY DYNAMITEM).

Mj. vytvářel rozličné malé a epizodní úlohy ve slovenských i českých filmech. Uvedl se v titulech MLADÉ SRDCIA (Šmelko), ČTVERYLKA (voják Miško), DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (důstojník na večírku), BUBNY (Mustafa), ADVENT (Jan), MARATÓN (dělovod), „ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU“ (gangster José Antonio), ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ (vědecký asistent), DÍVKA NA KOŠTĚTI (Ind), BITVA O HEDVIKU (ing. Mareček), KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA (Antoš), PARTA HIC (horník), „JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE!“ (vrchní). V 90. letech svoji hereckou činnost částečně omezil a zahrál si již jen rybáře v pohádce NESMRTELNÁ TETA (1993) a vězně Josefa Loubala v dramatu BUMERANG (1996).

Spolupracoval také s rozhlasem, dabingem („MAYOVKY“, STŘIHORUKÝ EDWARD aj.) a televizí. Hrál v inscenacích (ALMARA, MUŽI JDOU VE TMĚ, HONORÁLNÍ KONZUL, KRÁL ZLODĚJ nebo ZÁLETY KOŇSKÉHO HANDLÍŘE) i seriálech (HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, F. L. VĚK, VE ZNAMENÍ MERKURA, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, CHALUPÁŘI, DNES V JEDNOM DOMĚ, ČERNÁ ZEMĚ, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, RODÁCI, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, BYLO NÁS PĚT, ČETNICKÉ HUMORESKY či NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA PO DVACETI LETECH a ...NOVÉ OSUDY).

Za roli ve hře „Kozie mlieko“ získal cenu na pražské Divadelní žatvě (1950). Jako jeden z mála herců nezískal v době totality žádné ze státních vyznamenání. V 90. letech se stal nositelem Ceny Senior Prix (1996) a za celoživotní mistrovství v dabingu Ceny Františka Filipovského (2005). Otto Lackovič, který jako velký kuřák trpěl ke konci života rakovinou plic, zemřel v pražské nemocnici 4. února 2008 v 80 letech.

Jaroslav "krib" Lopour