Říká si starostlivý a dobrosrdečný krejčí Emanuel Habásko o svém synovi v Innemannově a Poláčkově komedii MUŽI V OFFSIDU (1931). Právě starého krejčího Habáska skvěle zahrál Jindřich Plachta. Ve filmu sehrál desítky podobných rolích oplývající svou upřímností a lidskostí. Vytvořil však i závažnější role, ale krejčí Habásko mu přinesl na začátku zvukové éry filmu velikou popularitu a „katapultoval“ ho mezi nejoblíbenější a nejpopulárnější herce své doby.

Narodil se 1. července 1899 Plzni jako Jindřich Šolle. Ke svému pozdějšímu jménu přišel díky rozevláté peleríně, kterou s oblibou jako školák nosil a která na jeho vysokém a hubeném těle vlála. Po absolvování obchodní akademie v Plzni (1918) byl nejdříve zaměstnán v plzeňské Ústřední bance československých spořitelen. V letech 1918 – 1919 pobýval služebně v Krakově, od roku 1919 pracoval v Praze jako praktikant Poštovní spořitelny. Již v této době tajně vystupoval na různých malých scénách. Po náhlém a předčasném odchodu do penze ze zdravotních důvodů v roce 1927 se věnoval jen umělecké činnosti. Se svou ženou Alenou měli dvě děti, dceru Alenu a syna Zdeňka.

Jako herec vystřídal řadu scén a kabaretů. Divadlo začal hrát již ochotnicky ve svém rodišti. Po příchodu do Prahy se začal objevovat se svými vlastními sólovými čísly (oblíbené a známé bylo číslo „Potlachy Vůněslavy Acetylénové“) v různých kabaretech (například Kabaret Satyr v Nuslích, Červená sedma /1921/, Rokoko, Varieté, Divadlo Vlasty Buriana /1927 – 1928/ atd.). Jeho první stálejší angažmá bylo v Osvobozeném divadle (1929 – 1930), v roce 1930 odešel opět do Rokoka a odtud ve stejném roce znovu do Divadla Vlasty Buriana, kde hrál až do roku 1933. Vystupoval opět v Osvobozeném divadle (1933 – 1937), v Tylově divadle v Nuslích (1937 – 1938), v Divadle U Nováků (1938 – 1941) a ve Velké operetě (1941 – 1944). V této době pohostinsky vystupoval i v Nezávislém divadle.

Po osvobození byl členem Divadla 5. května (1945 – 1948) a rovněž zájezdového Vesnického divadla, nazvané jako Divadlo pod Plachtou (1946). V letech 1948 – 1949 byl angažován v činohře Národního divadla. Sem ho chtěl již ve třicátých letech angažovat K. H. Hilar. Plachta pro svojí skromnost a nesmělost (někteří herci tvrdili, že tyto vlastnosti pouze předstíral) odmítl tuto i další výhodné nabídky. Na naší nejpřednější scéně však dlouho nevydržel – v sezóně 1950 – 1951 již vystupoval v Divadle na Vinohradech. Další jeho divadelní působení zhatila předčasná smrt.

Jeho divadelní a herecké práci i rozvoji herectví bránily veliká tréma a nedůvěřování si, kterými trpěl celý život. Vystupoval zejména v komediálních rolích, ve kterých uplatňoval své vyzáblé, dlouhé tělo, velký nos, svérázný, originální obličej, charakteristickou dikci a hlas. Jeho nejvýznamnějšími divadelními rolemi byl Maleček ve Vančurově „Josefíně“, pan Franc v Jiráskově „Lucerně“ či krejčí v „Janu Husovi“. Těžiště jeho umělecké činnosti však spočívalo ve filmu, který mu přinesl neskutečně velikou popularitu.

Ve filmu debutoval již v roce 1926 rolemi v šesti němých filmech DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (vojenská stráž), FALEŠNÁ KOČIČKA (raněný na nosítkách), LOUPEŽNÍCI NA CHLUMU (loupežník Dlouhý Jíra), OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA II. (pan Pajtlšmíd), PANTÁTA BEZOUŠEK (penzista), PRACH A BROKY (lesní adjunkt Cvrčala). V němém filmu si zahrál na dvacet různých rolí. Mezi ty významnější bezesporu patří komorník Kristián v komedii MILENKY STARÉHO KRIMINÁLNÍKA (1927), muzikant v PÁTERU VOJTĚCHOVI (1928), krajánek Dlouhý v komedii Z ČESKÝCH MLÝNŮ (1929), pan Pajtlšmíd v komedii s Antonií Nedošínskou a Theodorem Pištěkem TCHÁN KONDELÍK A ZEŤ VEJVARA (1929), krejčí v nejslavnějším českém němém dramatu TAKOVÝ JE ŽIVOT (1929) atd. Stal se oblíbeným a žádaným hercem. I když hrál třeba v podřadných rolích, nikdy nepředvedl podřadný výkon. Toto se přeneslo i do zvukového filmu, kde sehrál neuvěřitelných sto rolí.

Ve zvukovém filmu často hrál různorodé role ve filmech vyšší i nižší úrovně: drožkář v Antonově TONCE ŠIBENICI, nadporučík Hofer v Lamačově komedii C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK, pošťák v Lamačově a Fričově komedii ON A JEHO SESTRA, sluha Puntík, říkající dnes již zdomácnělou větu „Krasavice inteligentní“ v komedii TO NEZNÁTE HADIMRŠKU, majitel sňatkové kanceláře Kubr v SŇATKOVÉ KANCELÁŘI, dělník Kukačka v Burianově komedii ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC, Emanuel Střela v komedii JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ, krejčí Bohdan Mráz v BARBOŘE ŘÁDÍ Miroslava Cikána, rada Bezchyba v Haasově a Vávrově filmu VELBLOUD UCHEM JEHLY, komorník Jan ve TŘECH MUŽÍCH VE SNĚHU, laskavý továrník Vydra ve Slavínského ULIČNICI, svérázný švagr Jan v DŮVODU K ROZVODU Karla Lamače, student Petr Lašek v JARČINĚ PROFESORU Čeňka Šlégla, mazaný vojín Vendelín Křídlo v ARMÁDNÍCH DVOJČATECH, obchodník Klučina ve SLEČNĚ MATINCE Vladimíra Slavínského, fotograf Mráček v Cikánově komedii PELIKÁN MÁ ALIBI, příštipkář Zouplna v TURBÍNĚ Otakara Vávry, rychtář Pálka ve Fričově komedii POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ, doktor v komedii PRSTÝNEK či krajánek Filip Čtverylka v Krškově poetické ŘEKA ČARUJE.

Své nezapomenutelné filmové role, ve kterých je vidět Plachtův charakteristický nesmělý projev a hluboká lidskost, vytvořil ve snímcích PŘED MATURITOU (profesor matematiky Kleč), MUŽI V OFFSIDU (již zmíněný krejčí Emanuel Habásko), VRAŽDA V OSTROVNÍ ULICI (detektiv Klubíčko), NAŠI FURIANTI (vysloužilec Bláha), FILOSOFSKÁ HISTORIE (aktuár Roubínek), PÁN A SLUHA (obětavý sluha Chytráček), CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (laskavý profesor Matulka), SVÁTEK VĚŘITELŮ (úředník Kolčava), KDYBYCH BYL TÁTOU (starý mládenec Antonín Adamička), DRUHÁ SMĚNA (dělník Jančar), za tuto roli získal Národní cenu za umění filmové (1941), ADVOKÁT CHUDÝCH (hokynář Marvan), Z ČESKÝCH MLÝNŮ (mazaný krajánek Šafránek), KAREL A JÁ (drožkář Šourek), MĚSTEČKO NA DLANI (obecní blázen Janek Pudeš), NEBE A DUDY (horník Antonín Fábera) nebo U PĚTI VEVEREK (až neúměrně dobrotivý majitel domu Josef Houbička, svádějící urputný boj se svojí zlou manželkou), v tomto filmu si v malé roli zahrál i Plachtův syn Zdeněk Šolle.

Jako veliký a přesvědčený stoupenec komunistických ideálů spolupracoval za německé okupace s domácím odbojem, což ho několikrát přivedlo do ohrožení života, a finančně podporoval postižené rodiny. Aby se vyhnul nacistickým rozhlasovým skečům a účinkováním v německých filmech, schoval se za pomoci přátel do nemocnice a postoupil operaci s dlouhodobou hospitalizací.

Po válce sehrál ve filmu ševce Domažlíka v PRŮLOMU (1946), trhovce Františka Diviše v milé komedii PRÁVĚ ZAČÍNÁME (1946), dědečka Vejvodu v komedii NEVÍTE O BYTĚ? (1947), profesora přírodopisu Bláhu v komedii ČERVENÁ JEŠTĚRKA (1948), úředníka, později dělníka Nováka v komedii PAN NOVÁK (1949). Plachtovou vůbec poslední rolí se stal dělník Ferda Fikejs v agitce KARHANOVA PARTA (1951). V roce 1953 natočil režisér Čeněk Duba střihový film VEČERY S JINDŘICHEM PLACHTOU.

Plachta se věnoval rovněž rozhlasové činnosti, kde také předčítal své knížky a povídky (př. „Větroplachy paní Acetylénové“), spisovatelské a publikační práci. Je autorem dodnes oblíbených dětských knížek „Pučálkovic Amina“ (1931), která se dočkala i večerníčkové kreslené verze, „Dějepis světa a okolí“, „Trampský nástin dějin“ a posmrtně vydaných sborníků drobných humoristických próz a vzpomínek „Na slovíčko s Jindřichem Plachtou“ (1980) a „O lidech nešikovných“ (1989). Přispíval svými fejetony, kurzívami a povídkami do denního tisku (po roce 1945 zejména do Rudého práva). Na pokračování otiskoval v časopisech své „Koutky“ a „Blechu z Hollywoodu a její rozmarné a dobrodružné příběhy“.

Jako přesvědčený komunista jezdil hrát na vesnice, do továren a do dolů. Jako horník dobrovolně brigádničil v kladenských dolech, které mu podlomily zdraví. Na vyčerpání z těžké práce v dolech Plachta zemřel 6. listopadu 1951 v Praze ve věku pouhých padesáti dvou let. Díky svým rolím starých mládenců, které hrál již ve svých třiceti letech, si diváci ani neuvědomovali, že byl tak mladý. Díky svému hereckému umění se Jindřich Plachta zapsal (a stále zapisuje) do srdcí několika generací filmových diváků.

Jaroslav "krib" Lopour

Komentáře - zatím bez komentáře