Eduard Izotov

„Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám já věru zle, zkrátka chlapec, jak má být. Před naší - za naší, cesta má, ať nepráší!“ Jakkoliv se Ivánkovi v oblíbené pohádce dařilo, životní cesta jeho představitele, Eduarda Konstantinoviče Izotova, někdy poměrně prašná byla.

Eduard Izotov se narodil na svatého Martina v Suražském rajónu Vitebské oblasti v Bělorusku. Od roku 1954 studoval Filmovou univerzitu (VGIK) v Moskvě ve třídě V. V. Bělokurova, školu ukončil v roce 1959. Ještě během studií se oženil se spolužačkou Inge Budkevič. V roce 1960 se jim narodila dcera Veronika, která šla později ve stopách rodičů a stala se herečkou. Manželé spolu žili 24 let a rozešli se krátce před tím, než by spolu oslavili i stříbrnou svatbu. Manželství bylo šťastné i přes nesouhlas Eduardovy matky s výběrem nevěsty; pro svého syna si představovala lepší partii. Eduardův otec byl vojákem z povolání a rodina žila ve vojenském městečku, jeho matka pro něj měla jako nevěstu vyhlédnutou dceru generála.

Eduard Izotov ve filmu debutoval v roce 1959 hlavní rolí v melodramatu V TICHÉ STEPI. V následujících letech natočil několik dalších filmů - SILNĚJŠÍ NEŽ URAGÁN (1960), AHOJ, DĚTI (1962), zlomem v jeho kariéře se však stala právě až filmová pohádka MRAZÍK (1964) a role Ivana, která z něj udělala hvězdu.

Eduardovi se nevyhýbaly ani zajímavé divadelní role; hrál například v komedii Hoře z rozumu nebo hlavní roli Freda v muzikálu Líbej mě, Káťo!, kde diváky okouzloval svým silným čistým hlasem.

Po roli Ivana v Mrazíkovi byl zván na zájezdy po celém tehdejším SSSR, Eduard byl ale trochu líný a nevyužíval plně všeho, čím ho obdařila příroda. Miloval zpěv, miloval film a divadlo, to všechno se mu dařilo lehce a bez většího úsilí, ale nebyl kariérista, který by se hnal za úspěchem „přes mrtvoly“, i když oficiální uznání se mu líbilo. Podle vyprávění jeho ženy Ingy to byla právě Eduardova lenost a přílišná sebestřednost, tolik podobná jeho nejznámější roli, která vedla k jejich postupnému odcizení. I po rozvodu však zůstali dobrými přáteli, i když oba měli jiné partnery. Eduard s novou životní družkou Irinou navštěvoval Ingu a Veroniku na chatě a každoročně se scházeli při oslavě Veroničiných narozenin.

Do života oblíbeného herce zasáhly okolnosti zapříčiněné dobou, musíme mít na paměti, že u moci byl v té době Andropov. Herec se svou partnerkou byli zadrženi blízko kavárny Lyra v Gorkého ulici, když se snažili vyměnit medaile z Irinina dědictví a valuty (asi tisíc dolarů) za ruble, aby získali prostředky k postavení chaty. Za herce se postavilo mnoho jeho kolegů a připojili svůj podpis k petici, kterou zorganizovala jeho bývalá manželka Inga. Našli se však i tací, co počínání herce zavrhli. U soudu se, navzdory mohutné podpoře ze strany známých osobností, nepodařilo dosáhnout jeho zproštění, bylo dosaženo pouze toho, že trest byl snížen na polovinu a herec byl odsouzen ke třem letům vězení. Eduardovi s Irinou navíc byl zabaven majetek, automobil a peníze. Byt jim, pravda, zůstal, ale jenom díky tomu, že v něm byla přihlášena i Irinina dcera. Po vyhlášení rozsudku začala další dlouhá pouť po všemožných institucích, aby herec nebyl k výkonu trestu poslán daleko, hlavně díky intervenci herce Olega Striženova, byl k výkonu trestu zařazen v Moskvě. I přes to nesl Izotov vězení špatně; velký, statný, temperamentní krasavec umíral každou minutou prožitou ve vězení. Z výkonu trestu byl propuštěn jako zlomený člověk. Nic nepomohlo, že se díky aktivitě jeho kolegů podařilo dosáhnout toho, že byl z výkonu trestu propuštěn o půl roku dřív.

Brány vězení opustil, když mu bylo padesát let. Ačkoliv vypadal výborně, žádné šediny a vrásky, byl invalidní. Brzy po propuštění z vězení prodělal mozkovou mrtvici. Po propuštění z vězení se k němu práce zrovna nehrnula. Manžel jeho první ženy, Jurij Mastjugin, mu nabídl práci v dabingu. Po prodělané mrtvici si však herec nepamatoval texty a pletl slova. Vzápětí následovala další mrtvice. Herec prodělal celkem šest záchvatů mrtvice. V důsledku toho špatně ovládal ruku a navíc následoval nešťastný pád s komplikovanou zlomeninou nohy, kvůli které byl nejdříve upoután na vozík a postupně se stal zcela nepohyblivým. U herce propukla duševní choroba, stával se výbušným a byla nutná jeho hospitalizace v psychiatrické léčebně. Potom následoval kolotoč střídavých pobytů doma a v nemocnici, kvůli jeho zhoršujícímu se stavu byla nakonec nutná trvalá hospitalizace. Herec propadal naprosté apatii a při návštěvách nepoznával svou dceru a nechápal ani kde je a proč. Eduard Izotov zemřel 8. března 2003, duše ho však opustila už dávno před tím.

V roce 1999 získal ocenění Zasloužilý umělec Ruské federace. Větším oceněním by pro Eduarda jistě bylo, kdyby se dozvěděl, že při zápisu do první třídy jeho jediná vnučka Dina komisi zazpívala: „Před naší - za naší, cesta má, ať nepráší!“

Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková