Italský režisér Mauro Bolognini natočil čtyřicet filmů a řadou z nich výrazně obohatil evropskou kinematografii 60. a 70. let dvacátého století, což lze mimo jiné doložit sedminásobnou nominací na hlavní cenu festivalu v Cannes i trofejemi z dalších festivalů. Narodil se ve městě Pistoia, které je dnes součástí Florencie. Tady také vystudoval architekturu, ale oboru se chtěl věnovat v rámci filmu. Proto v roce 1947 odešel do Říma, kde nastoupil ke studiu filmové architektury na škole Centro sperimentale di cinematografia, poté studoval i filmovou režii.

Na přelomu 40. a 50. let pracoval jako asistent režie na několika filmech Luigiho Zampy (TĚŽKÁ LÉTA - Anni difficili, 1948; PROCES PROTI MĚSTU - Processo alla città, 1954), ke spolupráci se Zampou se později vyjádřil ve smyslu, že pro něj byla podnětná a velmi poučná. Dostal se i k asistenci režie u významných francouzských režisérů (Y. Allégret, J. Delannoy). Až v polovině padesátých let realizoval svůj první samostatný film v žánru hudební komedie a s oblíbenými herci (SEJDEME SE V PASÁŽI - Ci troviamo in galleria, 1953). Prvním významnějším počinem byla sonda do života městské mládeže ZAMILOVANÍ (Gli innamorati, 1955) s první nominací na Zlatou palmu na festivalu v Cannes.

Po natočení několika nenáročných, komerčně ale úspěšných veseloher (HLÍDAČ, STRÁŽNÍK, VELITEL A STRÁŽMISTR - Guardia, guardia scelta, brigadiere e maresciallo, 1956) začal vytvářet umělecky hodnotné filmy zvláště ve spolupráci s P. P. Pasolinim, z těchto připomeňme alespoň snímek KRÁSNÝ ANTONIO (Il bell'Antonio, 1960), který mu vynesl hlavní cenu Zlatá plachta na festivalu v Locarnu. Z Pasoliniho dalších scénáristických prací stojí za zmínku adaptace literární předlohy Alberta Moravii NANICOVATÝ DEN (La giornata balorda, 1960), značný ohlas získal i přepis Pratesiho románu STATEK (La viaccia, 1961) s J. P. Belmondem a Claudií Cardinale v hlavních rolích.

Znovu k Moraviovi se vrátil s filmem AGOSTINO (1962), zbytek šedesátých let se ale věnoval hlavně podílům na povídkových filmech, které se tehdy těšily značné oblibě (bylo jich celkem osm), za své samostatné filmy ale mezitím stihnul dvakrát získat cenu za nejlepší režii na festivalu v San Sebastian (STÁRNUTÍ - La senilità, 1962; MADEMOISELLE DE MAUPIN, 1966). Teprve koncem 60. let začal znovu točit častěji vlastní samostatné filmy, s Ginou Lollobrigidou to byl melodramatický příběh o vztahu mezi zralou ženou a jejím synovcem (NEJKRÁSNĚJŠÍ LISTOPAD - Un bellissimo novembre, 1969). Počátkem 70. let se kromě filmování začal uplatňovat i jako operní režisér; převážně díla italských klasiků uváděl na předních scénách v Římě, Miláně nebo Benátkách, v roce 1975 pohostinsky režíroval i v Moskvě. K literárním předlohám se vrátil adaptací Pratoliniho románu METELLO (1970) o počátcích dělnického hnutí ve Florencii. Tento film posbíral několik prestižních cen v Itálii, sám Bolognini byl opět - a znovu neúspěšně - nominován na Zlatou palmu v Cannes. Širšího ohlasu dosáhl s mezinárodně obsazeným dramatem DĚDICTVÍ FERRAMONTIŮ (L'eredità Ferramonti, 1976).

Později se úspěšně chopil klasické předlohy DÁMA S KAMÉLIEMI (La dame aux camélias, 1980), kterou pořídil v koprodukci s Francií a Německem. Dámu s kaméliemi potom v roce 1983 režíroval i na divadelním jevišti v Benátkách a v roce 1985 zasedl i v porotě na festivalu v Cannes. Jeho posledními známějšími filmy jsou BENÁTSKÁ NOC (La venexiana, 1986) nebo MANŽELÉ A MILENCI (La villa di venerdi, 1992). Tehdy také začal sbírat ocenění za celoživotní dílo, které mu udělovaly různé zahraniční festivaly, v rámci udílení prestižních italských cen Davida di Donatello obdržel v roce 1999 čestného Davida.

Mauro Bolognini zemřel v Římě 14. května 2001 ve věku 79 let.

Pavel "argenson" Vlach

Komentáře - zatím bez komentáře