Ousmane Sembène

Ousmane Sembène

Osobnostcsfd.cz

Herec, Režisér, Scenárista, Producent

1. ledna, 1923, Ziguenchor, Casamance, Senegal

9. června, 2007, Dakar, Senegal

Mohlo by vás zajímat
Filmografie

Herec

1994

Velké vyhlídkové železnice

Seriál - Dokumentární

Sembène: The Making of African Cinema

Film - Dokumentární


1977

Ceddo

Film - Drama


1966

Černoška z...

Film - Drama


Režisér

2008

Cinema16: World Short Films

Film - Dokumentární, Krátkometrážní


2004

Moolaadé

Film - Drama


2000

Faat Kiné

Film - Komedie, Drama


1992

Guelwaar

Film - Drama


1987

Tábor v Thiaroye

Film - Válečný, Drama


1977

Ceddo

Film - Drama


1975

Xala

Film - Komedie


1971

Emitaï

Film - Drama


1970

Tauw

Film - Krátkometrážní


1968

Peněžní poukázka

Film - Drama


1966

Černoška z...

Film - Drama


1964

Niaye

Film - Krátkometrážní, Drama


1963

Dobrák vozík

Film - Krátkometrážní, Drama

L'empire sonhrai

Film - Dokumentární, Krátkometrážní


Scenárista

1992

Guelwaar

Film - Drama


1987

Tábor v Thiaroye

Film - Válečný, Drama


1966

Černoška z...

Film - Drama


Producent

1992

Guelwaar

Film - Drama


Archivní záběry

2015

Sembene!

Film - Dokumentární, Životopisný, Historický

Životopis

"Myslím, že co se týká morálky, se od Evropy nemáme čemu učit."

Ousmane Sembène, první režisér z Africké země, který získal mezinárodní uznání, je také často nazýván "otcem afrického filmu". Začínal však jako spisovatel a dnes je považován za jednoho z vedoucích představitelů africké postkoloniální literatury. Narodil se do rodiny muslimského rybáře náležejícího k Wolofům, senegalskému nejpočetnějšímu etniku. Navštěvoval muslimskou a francouzskou školu, kterou pro neshody s ředitelem musel opustit. Po neúspěšném zaměstnání u otce (Sembène byl náchylný k mořské nemoci), odjel v roce 1938 do Dakaru, kde prošel řadou manuálních zaměstnání.

V roce 1944 byl povolán do jednotek francouzské armády, po válce se vrátil domů a v roce 1947 se zúčastnil velké stávky železničářů. Koncem téhož roku odjel načerno do Francie, kde pracoval v pařížské automobilce Citroën a deset let pak v marseillských docích. Byl aktivním odborářem. Stal se členem komunistické strany a pomáhal vést stávku, která bránila odvozu zbraní určených pro francouzskou koloniální válku ve Vietnamu. Ve stejné době objevil spisovatele jako byl Jamajčan Claude McKay a Haiťan Jacques Roumain.

Ve svých románech v duchu sociálního realismu zúročil předchozí životní zkušenosti. Hned svým druhým, "O Pays, mon beau peuple!" (1957), se proslavil na mezinárodní scéně a dostával řadu pozvání, zvláště od komunistů. V Moskvě v roce 1961 měl například příležitost učit se filmařskému řemeslu na Všesvazovém státním filmovém institutu a také v Gorkého kinostudiu. Za jeho nejlepší román považuje většina kritiků "Les Bouts de Bois de Dieu" (1960, v češtině vyšel pod názvem "Boží dřívka"), který vychází ze skutečné železniční stávky na trati Dakar-Niger a počtem vykreslených postav je přirovnáván k Zolově "Germinalu". V polovině 60. let přichází změna. Tak jako předtím hlasitě napadal útisk ze strany koloniální vlády, začal nyní věnovat pozornost následnickým zkorumpovaným africkým elitám: román "Xala" z roku 1973 ("xala" je wolofský výraz pro impotenci – tou je zde po svatbě s mnohem mladší ženou postižen bohatý muslimský byznysmen).

Jedním z cílů tohoto sociálně orientovaného autora bylo oslovit co nejširší publikum. Po návratu do Senegalu v roce 1960 však zjistil, že jeho knihy zde čte pouze malá kulturní elita. Ve čtyřiceti letech se proto rozhodl točit filmy. První, krátkometrážní, vytvořil v roce 1963. První celovečerní, podle vlastní povídky, byla ČERNOŠKA Z... (1966); jednalo se o vůbec první celovečerní film subsaharského režiséra. Za snímek v jednoduchém, polodokumentárním stylu vyprávějící tragický příběh mladé Senegalky sloužící ve francouzské rodině na Riviéře, získal režisérskou Cenu Jeana Viga a přitáhl pozornost k africkému filmu obecně.

Na úspěch navázala PENĚŽNÍ POUKÁZKA (1968), kterou si splnil svůj sen o filmě v rodném jazyce Wolof, ve kterém natočil i další čtyři filmy, ze kterých CEDDO (1977) se silnou ženskou ústřední postavou byl v Senegalu pro svůj protimuslimský námět silně cenzurován. Sembène však nechal do kin rozeslat letáky s popisem vynechaných scén a do mezinárodní distribuce dostal film kompletní. Jeho poslední film, MOOLAADÉ (2004), odehrávající se v malé vesnici v Burkině Faso a zabývající se kontroverzní ženskou obřízkou, získal ocenění mj. na Filmovém festivalu v Cannes.

Opakovanými náměty Sembèneho filmů jsou dějiny kolonialismu, úpadek víry, kritika nové africké buržoazie a síla afrických žen ("Rozvoj Afriky nebude možný bez efektivní účasti žen. Pohled našich předků na ženy, musíme pohřbít jednou provždy."). V roce 1967 byl členem poroty Filmového festivalu v Cannes, o deset let později seděl v porotě Berlínského festivalu a v roce 1983 v Benátkách. Od prosince roku 2006 byl nemocný, umírá za několik měsíců ve svém domě v Dakaru, kde byl také následně pohřben v rubáši ozdobeném verši z Koránu. Ze dvou manželství měl tři syny. Jihoafrický ministr kultury Dr. Zweledinga Pallo Jordan jej velebil jako "všestranně talentovaného intelektuála a výjimečně kultivovaného humanistu... informovaného sociálního kritika, který poskytuje světu alternativní povědomí o Africe."

Marek "džanik" Janík

Komentáře - zatím bez komentáře

Tyto stránky jsou chráněny reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.