Václav Irmanov

Sochař, herec a zpěvák Václav Irmanov se narodil jako Vjačeslav Irmanov 18. února 1919 v ruské Anapě. Jeho rodiče emigrovali z Ruska a mladý Vjačeslav dětství a dospívání strávil ve Finsku. V roce 1938 se on samotný dostal do Československa a natrvalo se usadil v Praze. Začal studovat sochařinu na pražské UMPRUM (1938 – 1939), ale studia musel přerušit kvůli uzavření vysokých škol nacisty. Díky svému uměleckému nadání se stal zpěvákem a hráčem na kytaru v jazzovém souboru a později Orchestru Emila Ludvíka (1939 – 1942). Později zpíval v Elit – Clubu (1942) a ve skupině Rytmus 1942 (1942 – 1944). Do konce války se musel s ostatními podílet na totálním nasazení.

V letech 1945 – 1946 pohostinsky spolupracoval s hudebními tělesy Swing Stars, Ladislava Habarta a Kamila Běhounka. Nakonec vystupoval s Orchestrem Karla Vlacha (1946 – 1948). Irmanovou doménou byl anglicky zpívaný swing, po jehož zákazu v roce 1949 se vzdal hudební a pěvecké kariéry. V letech 1940 – 1943, 1946 – 1948 nahrál s orchestry desítky gramofonových desek značky Esta, Ultraphon a Supraphon.

Mezi známé a oblíbené písně zpívané Václavem Irmanovem například patří „Zamknu si dnešní den“, „Končí den“, „V lednu je máj“, „Slzy na poduškách“, „Irish Lullaby“, „Straighten Up and Fly Right“ i „Laura“. Příležitostně vystupoval jako zpěvák od 70. let ve vzpomínkových televizních pořadech (např. RYTMUS V PATÁCH ANEB VEČER NA PŘIDANOU) a roku 1985 taktéž na festivalu Jazz Praha.

Od roku 1949 se Václav Irmanov vrátil ke své původní největší lásce – sochařství, kterému se už jako profesionál věnoval až do konce života. Vytvořil řadu sochařských děl, například Novou kašnu (odhalená 8. června 1979) na vnitřním nádvoří zámku ve Starých Hradech, Horizontálu na pražském Proseku nebo sochu Dostojevského pro výstavu ve Valdštejnské jízdárně (1966). Účastnil se bruselské výstavy EXPO (1958) a byl do své smrti mj. členem Spolku výtvarných umělců Mánes (22. ledna 1992 – 17. prosince 1995). Kromě soudobé populární hudby 40. let a sochařství nalezl i další uplatnění, i když jenom pouhé příležitostné a občasné, na stříbrném plátně české kinematografie.

Debutoval ještě na sklonku okupace jako lupič s kytarou zpívající fox „Falešný hráč“ v parodii Rudolfa Hrušínského a Františka Salzera PANCHO SE ŽENÍ (1946), která byla roztočena ještě za protektorátu, ale dokončena až po osvobození. Do konce 40. let ještě hrál sovětského partyzána v Čápových MUŽÍCH BEZ KŘÍDEL (1946), výraznou roli hudebníka Cyrila Popova v dramatu MRTVÝ MEZI ŽIVÝMI (1946) Bořivoje Zemana, kde Irmanov zazpíval píseň „Půlnoční vítr“, kapitána Pavlova ve snímku NEROZUMÍM (1947) Vladimíra Čecha a zpěváka písně „Tebe chci pouze, žádnou jinou“ v Krškově psychologickém dramatu AŽ SE VRÁTÍŠ… (1947).

V 50. letech byl pouze americkým seržantem Joe Havelkou v Kadárově a Klosově ÚNOSU (1952) a též záškodníkem (namluvil ho Miloš Kopecký) ve Vláčilově povídce z roku 1950 PRONÁSLEDOVÁNÍ (1958) z povídkového snímku VSTUP ZAKÁZÁN (1959). O dva roky později ho František Vláčil opět pozval ke spolupráci, když mu nabídl jeho největší a u diváků nejznámější úlohu malíře Martina v poetickém filmu HOLUBICE (1960), který se stará o postřelenou holubici a pomáhá ochrnutému chlapci Michalovi (Karel Smyczek).

V nadcházejících 60. letech na něho opět čekaly dvě poslední herecké příležitosti koordinátora ve Sci – Fi IKARIE XB 1 (1963) Jindřicha Poláka a naposledy výrazného recepčního Jiřího Alexeje, jenž opět i zazpíval „Gdě eta ulica, gdě etot dom“, v Tomanově krimi SLEČNY PŘÍJDOU POZDĚJI (1966).

Naposledy Irmanov zasáhnul do českého filmu, když filmoví diváci slyšeli jeho hlas při zpěvu písně „Na shledanou" v psychologickém snímku Jaroslava Balíka MILENCI V ROCE JEDNA (1973). Po zbytek svého života již k filmovému umění nepřišel. Student FAMU Martin Suchánek o něm natočil studentský film Studia FAMU – BLUES Z ATELIÉRU (1966). Jeho dcerou byla psycholožka, příležitostná herečka (s otcem si například zahrála v HOLUBICI) a scenáristka Kateřina Irmanovová (*1947) a vnučkou herečka, tanečnice, malířka, kulturní publicistka a vysokoškolská pedagožka Anna Irmanovová (*1970). Václav Irmanov zemřel 17. prosince (některé prameny uvádějí datum 6. či dokonce 23. prosince) 1995 v Praze ve věku šestasedmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour