Georges Wilson

Francouzský herec Georges Wilson patřil k významným osobnostem poválečného divadla, výraznou stopu ale zanechal i ve světě filmu. Narodil se v Champigny-sur-Marne, které dnes patří k pařížské periférii a herectví začal studovat v roce 1945 na divadelní škole École la rue Blanche pod vedením významného meziválečného herce Pierra Renoira. V letech 1947-1952 byl Georges Wilson členem divadelní společnosti Grenier-Hussenot, v níž získal první zkušenosti profesionálního herce, hrál například v Dumasových Třech mušketýrech, zajímavé výkony podal také v regionálním divadle Centre dramatique de l′ouest v Rennes. Koncem 40. let se začal objevovat i na legendárním festivalu v Avignonu, kde se setkal s významným režisérem Jeanem Vilarem.

Již v roce 1946 stál poprvé před filmovou kamerou, ve filmu MARTIN ROUMAGNAC (1946) se ovšem jen mihnul, první větší příležitost dostal až od režiséra Louise Daquina v dramatu PRVNÍ PO BOHU (Maître après Dieu, 1950). Již zmíněný divadelní režisér Jean Vilar jej v roce 1952 angažoval do svého souboru v Théâtre National de Populaire, kde pak Georges Wilson strávil několik desetiletí. Po boku Gérarda Philipa a dalších významných divadelníků (Daniel Sorano, Silvia Montfort) hrál v řadě významných her francouzských i světových dramatiků, převážně v režii Jeana Vilara. Připomeňme alespoň Molièrovy hry (Zdravý nemocný, Lékařem proti své vůli, Škola žen), bylo to i dílo dalších francouzských autorů jako byli Victor Hugo, Pierre Corneille nebo Alfred de Musset, hrál i ve hrách Shakespearových.

Mezitím příležitostně pokračoval i ve filmování, se svým divadelním kolegou Gérardem Philipem hrál v adaptaci Stendhalova románu ČERVENÝ A ČERNÝ (Le rouge et le noir, 1954), vděčné příležitosti dostal po boku slavných komiků jako byli Bourvil (HUSAŘI – Les hussards, 1955; ZELENÁ KOBYLA – La jument verte, 1959) nebo Fernandel (ŠÉF – Le caïd, 1960). Filmovým divákům se nejvíce zviditelnil jednou z hlavních rolí v přepisu komiksu TINTIN (Tintin et le mystère de la Toison d′Or, 1961). Ke spolupráci jej začali zvát i italští režiséři a hrál například v Salceho dramatu z doby války FEDERÁL (Il federale, 1960). Šedesátá léta byla ostatně pro Wilsona obdobím největšího vytížení ve filmu a točil i několikrát ročně. Jako nejlepší zahraniční herec byl nominován na britskou cenu BAFTA za svůj výkon ve filmu TAK DLOUHÁ NEPŘÍTOMNOST (Une aussi longue absence, 1960). Na festivalu v San Franciscu byl pak oceněn za italský film NEPOŘÁDEK (Il disordine, 1962).

Jeho prioritou zůstávalo ale divadlo, kde se mezitím začal věnovat i režii, inscenoval například Brechtův Život Galileiho. Když v roce 1963 Jean Vilar rezignoval na post ředitele Théâtre National de Populaire, vedení převzal Georges Wilson, který po předčasné smrti Gérarda Philipa a Daniela Sorana zůstal nejvýznamnější hereckou osobností této scény. Ředitelem divadla byl devět let (1963-1972) a tehdy těžiště svých aktivit nalezl v divadelní režii. Pro jeviště realizoval desítky her domácího i světového repertoáru, v nichž si nezřídka zahrál i hlavní role (například v Shakespearových dramatech Král Lear nebo Othello). S kladným ohlasem se setkaly jeho režie Giraudouxovy hry Bláznivá ze Chaillot (1965) nebo Sartrova dramatu Ďábel a Pánbůh (1968).

Co se týče filmu, během šedesátých let stále častěji točil v Itálii, kde dostával větší herecké příležitosti než ve Francii, připomeňme například Damianiho film NUDA (La noia, 1963), Rosiho fantastickou komedii BYL JEDNOU JEDEN (C′era una volta, 1967) nebo roli zhýralého manžela titulní hrdinky v historickém dramatu PERVERZNÍ PŘÍBĚH BEATRICE CENCI (Beatrice Cenci, 1969). Vedlejší role odehrál i ve filmech nejslavnějších italských režisérů jako byli Vittorio de Sica (NOVÝ SVĚT – Un mondo nuovo, 1966) nebo Luchino Visconti (CIZINEC – Lo straniero, 1967). Alespoň zpočátku šedesátých let jej ale nezanedbávali ani francouzští filmaři a režisér Michel Deville mu svěřil jednu z hlavních rolí ve filmu LUCKY JO (1964). Bohaté uplatnění mu nabízela i televize, jak ve Francii, tak později i v Itálii.

Po odchodu z Théâtre National de Populaire přešel Georges Wilson do divadla Théâtre de l′Est Parisien, kde působil jako ředitel devět let (1973-1982). Znovu se zde věnoval režii a velký úspěch zaznamenal s muzikálem Král Ubu (1973), v němž zároveň hrál titulní roli a angažoval do něj i svého syna Lamberta. Mezitím opět často točil v Itálii, kde hrál v kriminálních filmech, zatímco jako kapitán mušketýrů se objevil ve slavné britské adaptaci TŘÍ MUŠKETÝRŮ (The Three Musketeers, 1973). Z francouzských režisérů jej znovu několikrát oslovil Michel Deville, vidět jsme jej mohli také v de Brocově komedii NĚŽNÉ KUŘE (Tendre poulet, 1978). Na několika filmech se podílel také jako vypravěč, svým hlasem doprovodil například přírodopisné dokumenta Jacques-Yvese Cousteaua. Po dvou pokusech o televizní režii následoval i ojedinělý pokus o režii filmovou a v hlavní roli se svým Lambertem natočil sci-fi NESTVŮRA (La vouivre, 1989).

V letech 1988 a 1991 byl nominován na prestižní Molierovu cenu, nakonec ji získal jako osmdesátiletý v roce 2001 za svůj výkon ve hře Kočka na rozpálené plechové střeše uváděné v Théâtre de la Renaissance. I v dalších letech hrál divadlo, například v Racinově Berenice, kterou režíroval jeho syn Lambert. Před filmovou kamerou stál naposledy v rámci velkorysého projektu VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č. 1: EPILOG (L′ennemi public No. 1, 2008). Za svůj celoživotní přínos divadlu i filmu dostal nejvyšší francouzské státní vyznamenání, řád Čestné legie.

Georges Wilson zemřel v nemocnici v Rambouillet 3. února 2010 ve věku 88 let, svou manželku Nicole přežil jen o jeden rok (žili spolu od roku 1957). Ze dvou synů se v otcových stopách pokračuje již zmíněný Lambert Wilson (*1958), dnes úspěšný herec a režisér.

Pavel "argenson" Vlach