František Vnouček se narodil 27. prosince 1903 v Benešově u Prahy. Začal studovat práva na Karlově univerzitě ale pozlátko divadla bylo přeci jenom lákavější. Studia opustil a stal se elévem Národního divadla v Praze (1925 – 1926), kde už za studií hostoval (1921 – 1925). Jako profesionální herec začal působit od roku 1925. Hrál v Olomouci (1926 – 1930), v pražském Osvobozeném divadle (1930 – 1932), v bratislavském Slovenském národním divadle (1932 – 1934), ve Vinohradském divadle (1934 – 1945) a do konce života účinkoval v Divadle E. F. Buriana (1945 – 1960).

Nejdříve vytvářel milovnické role. K těmto rolím ho předurčovala mladá a statná postava, hodně dlouho chlapecky uhlazený zevnějšek a příjemné vystupování. Gest a mimiky Vnouček moc nevyužíval ale charakteristický byl pro něho zvláštně (zpočátku i mírně afektovaný) zabarvený hlas. V pozdějším věku se dostal do oboru charakterních intelektuálů, umělců, diplomatů i proletářů. Nejvýznamnějšími rolemi byl Skalník („Léto“), Macbeth („Macbeth“), Peachum („Žebrácká opera“), Tony („Periferie“), Julián Sorel („Červený a černý“), Satin („Na dně“), Vladimír Lenin („Muž s puškou“) či Arbenin („Maškaráda“).

Diváci v kinech mohli nejdříve slyšet jeho hlas v komentáři k filmu TAJEMSTVÍ MACOCHY (1933). Na stříbrném plátně poprvé debutoval v roli mladého válečního dobrovolníka Miloše Rabase v dramatu ZBOROV (1938) režisérů J. A. Holmana a Jiřího Slavíčka. Hned následující rok vystoupil ve své jediné větší úloze, sympatického češtináře Voříška, který má plné pochopení pro své studenty ve Fričově komedii CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939).

Poté na něho připadly různé malé i větší figurky v padesáti snímcích. Z dob válečných uveďme úlohy redaktora Molendy ve Slavínského komedii DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (1940), ušlápnutého Jana Půsty v Holmanově RUKAVIČCE (1941), bankovního úředníka Jana v dramatu VELKÁ PŘEHRADA (1942), mladého Otty Krutiny v komedii MUŽI NESTÁRNOU (1942) Vladimíra Slavínského, epizodku v dramatu OKOUZLENÁ (1942) Otakara Vávry, číšníka Jardy Maliny v BLÁHOVÉM SNU (1943), železničního adjunkta Mikuláška v JARNÍ PÍSNI (1944) Rudolfa Hrušínského a sluhy Francoise v Krškově komedii ŘEKA ČARUJE (1945), jež byla dokončena a uvedena až po osvobození.

Po roce 1945 vytvořil v zestátněné kinematografii příslušníka SS Franze Wesselya v Cikánově dramatu HRDINOVÉ MLČÍ (1946), Hitlerovi nápadně podobného anarchistu Rossa ve Vávrově KRAKATITU (1948), židovského doktora Frieda v Radokově dramatu DALEKÁ CESTA (1949), policejního úředníka v REVOLUČNÍM ROCE 1848 (1949) Václava Kršky, inspektora v. v. F. J. Hrdličku v krátkometrážním filmu JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA (1952) Vladimíra Kressla, ministerského předsedu Vlastimila Tusara ve Steklého ANNĚ PROLETÁŘCE (1952) a RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM (1955) Vladimíra Vlčka, ministra Hofmana v BOTOSTROJI (1954) režiséra K. M. Walló, konšela Šimona od Bílého lva v dramatu JAN ŽIŽKA (1955) Otakara Vávry, šéfredaktora v satirické komedii Martina Friče ZAOSTŘIT, PROSÍM! (1956), majora auditora v komedii POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957) Karla Steklého či vedoucího hotelu Černá růže Alfréda Batystu v Čechově detektivce 105 % ALIBI (1959) aj.

Filmaři nikdy nevyužitý talent Františka Vnoučka měli diváci naposledy možnost spatřit v kreaci profesora Jirsy v dramatu Jiřího Hanibala a Štěpána Skalského VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ (1960). Premiéra (16. prosince 1960) se uskutečnila až půl roku po hercově smrti. Vnouček se rád uvedl rovněž v rozhlase („Jízdní hlídka“, „Zkáza eskadry“, „Křížová cesta“, „Devadesát tři“ atd.) a hlavně v prvních pokusných televizních vysíláních (spolu s Jiřím Sovákem) a inscenacích (JEN JEDEN DEN, DIVOTVORNÝ KLOBOUK).

Už od mládí byl levicově zaměřený a od 30. let propagoval sovětské umění (účastnil se např. v roce 1934 1. olympiády revolučních divadel v Moskvě). Od roku 1953 byl docentem a později profesorem herectví na pražské DAMU. Stal se nositelem Zasloužilého umělce (1954) a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958). František Vnouček zemřel předčasně 24. června 1960 v Praze v nedožitých sedma padesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour

Komentáře - zatím bez komentáře