Stefania Sandrelli

Stefania Sandrelli se prosadila ve velmi mladém věku několika významnými rolemi pod vedením slavných režisérů, a i když později natočila i řadu průměrných filmů, dodnes zůstává výraznou osobností italské kinematografie. Narodila se v přímořském letovisku Viareggio, kde její rodiče provozovali penzión, otec ale zemřel, když jí bylo osm let. V roce 1960 se Stefania zúčastnila soutěže Miss Italia, v níž sice neuspěla, ale v rodném Viareggiu vyhrála místní soutěž Miss Cinema. Doprovodná publicita a fotografie v časopisech zaujaly brzy filmové režiséry a jejím debutem byla menší role ve válečné komedii FEDERÁL (Il federale, 1960) režiséra Luciana Salce.

Mezi dalšími výstupy začínající herečky před filmovou kamerou si zmínku zaslouží nabídka režiséra Pietra Germiho, který ji přizval k natáčení filmu ROZVOD PO ITALSKU (Divorzio all′italiana, 1961). Tady byla v roli sicilské dívky Angely partnerkou Marcella Mastroianniho. Zajímavé příležitosti dostala i ve Francii a po boku J. P. Belmonda hrála například v kriminálce NEJSTARŠÍ FERCHAUX (L′ainé des Ferchaux, 1963), později s ním natočila film SYMPATICKÝ DAREBA (Tendre voyou, 1967). Významnější herecké úkoly na ni ale znovu čekaly v Itálii, opět ve spolupráci s Pietrem Germim (SVEDENÁ A OPUŠTĚNÁ – Sedotta e abbandonata, 1963), Antonio Pietrangeli jí pak poskytl prostor pro náročnější kreaci ve filmu ZNAL JSEM JI DOBŘE (Io la conoscevo bene, 1964).

Dlouhou řadu prestižních ocenění začala rozšiřovat od konce šedesátých let, prvním triumfem byla cena pro nejlepší herečku na festivalu v San Sebastian za roli věrné družky hlavního hrdiny ve filmu ZBOJNÍKOVA MILENKA (L′amante di Gramigna, 1968). Z hereččina soukromí té doby připomeňme, že od svých šestnácti let měla poměr s hudebním skladatelem Gino Paolim (*1934). Ten byl ovšem ženatý a vztah se Stefanií Sandrelli byl několik let vděčným soustem pro bulvární média. Mají spolu dceru Amandu Sandrelli (*1964), která je dnes také herečkou. S Paolim se Stefania rozešla v roce 1968.

Jestliže se na stříbrném plátně Stefania Sandrelli uvedla úlohami citlivých dívek zkoušených osudem, v sedmdesátých letech se naopak představila v rolích sebevědomých a živočišných žen (KONFORMISTA – Il conformista, 1971; ALFRÉDE, ALFRÉDE – Alfredo, Alfredo, 1972), znovu často točila také ve Francii, kde ji do svých filmů angažovali významní režiséři jako J. P. Mocky, C. Chabrol, A. Corneau nebo N. Trintignant, zmínku si zaslouží i několikerá spolupráce s Luigim Comencinim (ZLOČIN Z LÁSKY – Delitto d′amore, 1974). Počátkem sedmdesátých let absolvovala také své jediné krátké manželství, v letech 1971-1972 byl jejím manželem bohatý podnikatel Nicky Pende, narodil se jim syn Vito (*1972). Během sedmdesátých let pak Stefania Sandrelli prožila několik dalších vztahů, které se jí ale podařilo udržet v soukromí a vyšly najevo až díky jejím pozdějším vzpomínkám. Známější se stal až její dlouholetý poměr s režisérem Giovanni Soldatim (*1953), s nímž žila od roku 1983.

Během 80. a 90. let byla Stefania Sandrelli několikrát nominována na prestižní filmové ceny Stříbrná stuha a Donatellův David. Stříbrnou stuhu získala celkem pětkrát, především díky spolupráci s Ettorem Scolou (TERASA – Terrazza, 1980; VEČEŘE – La cena, 1998). Dvojnásobný triumf v podobě Stříbrné stuhy i Donatellova Davida ji čekal s filmem MIGNON ODEŠLA (Mignon e partita, 1988), který je ovšem u nás neznámý (šlo o žánr rodinné komedie a Stefania Sandrelli tu ztvárnila matku pěti dětí). Zatím poslední výrazný úspěch zaznamenala s postavou matky hlavní hrdinky ve filmu POSLEDNÍ POLIBEK (L′ultimo bacio, 2001), za niž získala opět Stříbrnou stuhu i Donatellova Davida a byla nominována i na Evropskou filmovou cenu.

Teprve v devadesátých letech začala Stefania Sandrelli častěji spolupracovat s televizí, vystoupila například v úspěšných seriálech INSPEKTOR ROCCA (Il maresciallo Rocca, 1996-2001) nebo KRÁSA ŽEN (Il bello delle donne, 2001-2003). Na filmovém plátně dodnes příležitostně hraje role atraktivních matek hlavních hrdinů, takovou postavu ztvárnila zatím naposledy například ve filmu PRVNÍ KRÁSNÁ VĚC (La prima cosa bella, 2010), který jí opět – již popáté – vynesl Stříbrnou stuhu. Již od roku 2005 je ale i držitelkou čestné Stříbrné stuhy, ceny za celoživotní přínos sbírá i na různých festivalech, v Benátkách obdržela v roce 2005 Zlatého lva za celoživotní dílo. Kromě toho je také nositelkou Řádu za zásluhy, který jí byl udělen v roce 2004.

Pavel "argenson" Vlach