Jean Poiret

Bez nadsázky do světového kulturního dědictví se Jean Poiret zapsal jako autor slavné divadelní hry Klec bláznů, která se dočkala filmového zpracování ve Francii a USA a dodnes se těší oblibě i na jevištích. Poiretovy herecké aktivity se odehrávaly nejen na jevišti, ale také v desítkách filmů, účinkoval i v televizi a prosadil se též jako scénárista. Narodil se v Paříži jako Jean Gustave Poiré, své příjmení později změnil na lépe vypadající umělecký pseudonym Poiret. Hereckou průpravu získal na dramatické škole v de la rue Blanche, kde se seznámil a spřátelil s Michelem Serraultem, s nímž později vytvořil populární dvojici v pařížských kabaretech.

Divadlo začal Jean Poiret hrát ještě za války, více se ale prosadil až v padesátých letech, kdy působil například v Théâtre des Célestins nebo Théâtre Michel. Před filmovou kamerou se objevil poprvé v Hunebellově zpracování TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les trois mousquetaires, 1953), kde však byl spíše jen komparzistou. Výrazněji na sebe upozornil až rolí inspektora ve filmu ZATRACENÁ HOLKA (Cette sacrée gamine, 1955) s Brigitte Bardot v hlavní roli. Spolu s Michelem Serraultem pak vytvořil ústřední dvojici v Guitryho komedii VRAHOVÉ A ZLODĚJI (Assassins et voleurs, 1957), velké role hrál i v dalších úspěšných veselohrách té doby, manželskou dvojici se Sophií Desmarets hrál například v Boyerově filmu NINA (1959).

Během šedesátých let se Jean Poiret více věnoval divadlu, s Michelem Serraultem uváděli a režírovali své vlastní hry na scénách Théâtre Fontaine nebo Bouffes Parisiens, kromě toho začal častěji hrát také v televizi, neustávaly ani jeho aktivity pro film. Několikrát jej ke spolupráci přizval režisér Jean-Pierre Mocky, znovu také Jean Boyer. Ve velkých rolích Poiret zdatně sekundoval nejslavnějším komikům té doby jako byli Bourvil (VELKÝ STRACH – La grande frousse, 1964; VELKÉ PRÁDLO – La grande lessive, 1968) nebo u nás méně známý Fernand Raynaud (DVOJNÍK – C΄est pas moi, c´est l′autre, 1962).

Sedmdesátá léta byla pro Poireta především ve znamení mimořádného úspěchu divadelní hry Klec bláznů, kterou sám napsal a uvádělo ji divadlo Théâtre du Palais Royal. Vynikajicí komedie se dočkala i filmové verze (KLEC BLÁZNŮ – La cage aux folles, 1978) a pro Poireta znamenala nominaci na Oscara. Bezmála pět a půl miliónu diváků v kinech pak film katapultovalo mezi nejúspěšnější francouzské tituly za celá sedmdesátá léta. K filmovému pokračování KLEC BLÁZNŮ II (La cage aux folles II, 1980) byl Jean Poiret opět autorem scénáře. Mezitím zaznamenal úspěch s další divadelní hrou Veselé velikonoce (opět uvedenou v Théâtre du Palais Royal), která pak byla zfilmována s J. P. Belmondem v hlavní roli (VESELÉ VELIKONOCE – Joyeuses Pâques, 1984).

Zatímco dříve exceloval jako herec především v komediích, zralá léta mu přinesla několik zajímavých příležitostech dramatičtějšího žánru. V roli ředitele divadla se objevil například v Truffautově filmu POSLEDNÍ METRO (Le dernier métro, 1980), další popularitu mu přinesla postava inspektora Lavardina, v níž se poprvé představil v nevšedně pojaté kriminálce KUŘE NA OCTU (Poulet au vinaigre, 1985), za niž získal cenu pro nejlepšího herce na festivalu Mystfest v Itálii. Režisér tohoto filmu, významný tvůrce Claude Chabrol, pak pro televizi natočil celý seriál INSPEKTOR LAVARDIN (Les dossiers secrets de l΄inspecteur Lavardin, 1988-1990), opět s Jeanem Poiretem v hlavní roli. Za zmínku stojí i další spolupráce s Jean-Pierrem Mockym na filmech NOC V NÁRODNÍM SHROMÁŽDĚNÍ (Une nuit à l´Assemblé Nationale, 1988) nebo OBDOBÍ ROZKOŠE (Les saisons du plaisir, 1988).

Na sklonku své umělecké dráhy se Jean Poiret pustil i do filmové režie a podle vlastního scénáře natočil romantickou komedii ZEBRA (Le zèbre, 1992) v hlavní roli s Thierry Lhermittem. Jako debutující režisér byl Poiret za tento film nominován na Cézara. Až do posledních chvil života spolupracoval nejen s filmem, ale i s televizí a divadlem. Jean Poiret zemřel v Paříži 14. března 1992 ve věku 65 let.

Jean Poiret byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla spisovatelka Françoise Dorin (*1928), s níž měl jednu dceru. Později se rozvedli a podruhé se Poiret oženil v roce 1989 s herečkou Caroline Cellier (*1945). Jeho uměleckou dráhu zmapovala kniha Jean Poiret – Michel Serrault (2009).

Pavel "argenson" Vlach