Ferenc Futurista

Ferenc Futurista, vlastním jménem František Fiala, se narodil 7. prosince 1891 v Mníšku pod Brdy (někdy bývá omylem uváděna Praha Smíchov). Svůj pseudonym si zvolil ze jména amerického sochaře Ferenthe a názvu uměleckého směru Futurismus. Ferencův otec, herec a divadelní ředitel Karel Fiala (1871 – 1931) se po smrti své první manželky znovu oženil, a narodil se mu (Františkův nevlastní bratr) Emanuel Fiala (1899 – 1970), pozdější herec, dirigent a hudební skladatel. Ferenc byl manželem divadelní a filmové herečky Anny Filípkové – Ferencové (1906 – 1989) a otcem filmové i divadelní herečky Anny Ferencové (*1927).

Futurista šel nejdřív k Antonínu Rédlovi studovat štukatérství. Od roku 1908 studoval sochařství na pražské Umělecko – průmyslové škole. Byl vynikajícím sochařem. Je např. autorem soch „Spravedlnost“, „Práce“, „Vlast“ a „Samospráva“ na secesní radnici v Humpolci a hlavy klauna nad bočním vchodem do pražského Vinohradského divadla.

Více ho však přitahovalo herectví. Od roku 1913 vystupoval jako zpěvák a kabaretiér na různých kabaretních scénách: Vinohradské divadlo, U kuřího oka, Bum, Červené eso, Varieté, Divadlo komiků, Rokoko (1918 – 1921), Červené sedma (1921), Vinohradské divadlo (1922 – 1924), Komedie (1925), smíchovská Aréna (1926), opět Rokoko (1927 – 1928), Osvobozené divadlo (1929), Tylovo divadlo v Nuslích (1933, 1935 – 1939, 1941), Unitarie (1941) a Metropol (1943 – 1944), kdy roku 1944 musel kvůli onemocnění omezit svoji divadelní činnost. Po válce s bratrem Emanem založil Divadlo Ference Futuristy v pražském paláci Kotva (1945 – 1946) a do své smrti hrál v Divadle V + W (1946 – 1947). Na přelomu 20. a 30. bylo Ferencovi nabídnuto hostování v Národním divadle, které však odmítl.

Diváky přitahoval svým originálním, svérázným, drastickým a černým humorem, vypoulenýma očima a nápaditými zuby. Své kabaretní čísla (ve kterých mu byl často partnerem bratr Eman či komik Jára Kohout), které si také sám psal, naplňoval sarkasmem, excentrickým humorem a schválně deformovaným slovním projevem. Své nejhodnotnější činoherní a operetní role ztvárnil ve Vinohradském divadle (např. princ v Shakespearově „Cymbelinu“) a Tylově divadle (hajný Štětivec v operetě „Na tý louce zelený“).

Jako známý a oblíbený komik debutoval roku 1918 ve filmových groteskách: OŠÁLENÁ KOMTESA ZUZANA, FERENC SE ŽENÍ a UČITEL ORIENTÁLNÍCH JAZYKŮ. Následně se v letech 1918 (FERENC SE ŽENÍ) a 1923 (ZA OPONOU SMRTI) pokusil o filmovou režii (občas také o psaní scénářů).

V němém filmu, kde mohl uplatnit pouze svou divokou mimiku, hrál například mistra Nesvačila (VENOUŠEK A STÁZIČKA), postavičku (PROČ SE NESMĚJEŠ), barona Petra (ZÁHADNÝ PŘÍPAD GALGINŮV), Dr. Mortala (ZA OPONOU SMRTI), egyptologa Rapapidese Bulvu (TU TEN KÁMEN ANEB KTERAK LÁSKOU MOŽNO V MŽIKU VZPLANOUT TŘEBA K NEBOŽTÍKU), vodníka Ivana (LUCERNA), velitele Bojkova (ŠVEJK V RUSKÉM ZAJETÍ), mlékaře (FERENC A KRÁVA), Matěje Kuděje (VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE), hráče na trombon (PÁTER VOJTĚCH), detektiva (MODRÝ DÉMANT) atd. Ve filmech často hrál ve dvojici se svým bratrem Emanem Fialou, či se svým dobrým přítelem Járou Kohoutem.

Ve zvukové éře v malých roličkách mohl uplatnit svůj neodolatelný a nenapodobitelný slovní projev ve snímcích MILÁČEK PLUKU (holič Ferenc), NAŠE IX. (sluha), OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA (malíř Vopička), DŮVOD K ROZVODU (opilec), ZBOROV (kočí), VZHŮRU NOHAMA (vrchní Ignác), TŘETÍ ZVONĚNÍ (ponocný), SLEČNA MATINKA (továrník), LUCERNA (vodník Ivan), HOLKA NEBO KLUK? (komorník Alois), VENOUŠEK A STÁZIČKA (švec Nesvačil), DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (sluha Ferdinand), CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (školník Peťule), POZNEJ SVÉHO MUŽE (zahradník Rambousek), DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (hluchý hostinský), Z ČESKÝCH MLÝNŮ (truhlář Josef Zeman), HOTEL MODRÁ HVĚZDA (opilec), PANTÁTA BEZOUŠEK (zedník Kocián), ROZTOMILÝ ČLOVĚK (obchodník Fretka), MĚSTEČKO NA DLANI (nachmelený policajt Pazdušek), POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (katův pomocník), PAKLÍČ (zloděj Šajna) či NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA? (zahradník).

Pouze jednou jedinkrát získal možnost zahrát si charakterní roli rozšafného a hodného majordoma Hynka, který přijde s nápadem, jak vytrestat příbuzné hodné paní Berty (Růžena Nasková) za jejich chamtivost v duchařské komedii TETIČKA (1941) Martina Friče. Naposledy se v československém filmu objevil těsně před osvobozením jako knížecí kočí pan Václav v komedii PRSTÝNEK (1944) Martina Friče, která byla uvedena jako poslední protektorátní film.

Významnou zajímavostí je také fakt, že Ferenc Futurista měl původně hrát hajného Matěje Štětivce v Lamačově operetce NA TÝ LOUCE ZELENÝ (1936), kterého s nevídaným úspěchem hrál na jevišti. Lamač však obsadil do této role vynikajícího Járu Kohouta. V tu chvíli bylo po starém přátelství, Ferenc se cítil uražen, dotčen a zrazen. Járu Kohouta napadl a málem zastřelil. Zasahovat musela dokonce také policie a Futurista byl na několik měsíců převezen na psychiatrii... Když si poté při natáčení Jára Kohout zlomil nohu po nehodě se splašeným koněm, bral to Ferenc Futurista jako spravedlivou odplatu. Neměl prý podepisovat smlouvu na roli, která měla patřit jinému herci, dokonce jeho kamarádovi.

Ferenc namluvil a nazpíval také několik gramofonových desek (velice populární byla jeho četba románu „Dobrý voják Švejk“ od Jaroslava Haška) a účinkoval v rozhlase („Na tý louce zelený“), kde byl za druhé světové války donucen vystupovat také v pronacistických skečích (např. „Hvězdy nad Baltimore“).

Ferenc Futurista předčasně zemřel na vážné onemocnění 19. června 1947 v Praze ve věku pouhých nedožitých padesáti šesti let. Je pohřben na pražském hřbitově Malvazinky.

Jaroslav "krib" Lopour