Polská filmová a divadelní herečka, učitelka zenu. Dcera důstojníka jezdectva a rotmistra polské armády Władysława Braunka (1900−1963) a jeho ženy Anny Ruty (1911−2000). Vychována byla v luteránské víře podle vyznání matky. Otec byl katolík. Matka režiséra Xaweryho Żuławského (1971) a herečky Oriny Krajewské (1987). Absolventka XVIII. všeobecně vzdělávacího lycea Jana Zamoyského ve Varšavě (1966), do roku 1969 studovala na Státní vysoké škole divadelní (PWST), kterou nedokončila z důvodu zahájení filmové kariéry.

Objevila se ve více než dvaceti filmech; patří sem mj. ŽIVOT MATOUŠŮV (1967) s Franciszkem Pieczkou v roli jejího bratra, komedie Andrzeje Wajdy LOV NA MOUCHY (1969), válečné drama TŘETÍ ČÁST NOCI (1971) Andrzeje Żuławského a historický film podle stejnojmenného románu Henryka Sienkiewicze POTOPA (1974). Za roli Oleňky v posledně jmenovaném snímku posbírala řadu výtek; psali, že se pro kostýmní role nehodí. Kromě filmových pláten se v letech 1971-1974 objevovala také na scéně Národního divadla (Teatr Narodowy) ve Varšavě.

Provdaná byla celkem třikrát: za herce Janusze Guttnera, za režiséra Andrzeje Żuławského (rozvod 1976) a až do své smrti žila se spisovatelem a novinářem Andrzejem Krajewským, kterého poznala během natáčení ve Francii (Andrzej žil v té době ve Švédsku). Oba už v té době měli závazky a oba měli děti. Bylo to prý silné, jeden bez druhého nemohl být. Začali docházet na setkání s buddhistickými mistry, kteří tehdy navštěvovali Polsko a vydali se spolu přes Afghánistán do Indie. Koncem 70. let Małgorzata s hraním skončila.

Podle herce Daniela Olbrychského, který ji poznal při natáčení filmu SKOK (1969), byla člověkem nesmírně vtipným, kamarádským, plným vnitřního i zevního lesku a dodává: "Ale její duše hledala jistě něco jiného." Vzpomíná jak s LOVEM NA MOUCHY (1969) cestovali na festival do Ria, kde se vydali na seanci macumby. Hrály bubny, vzýval se nějaký svatý, většina upadala do transu a Małgoša prý tehdy už taky začínala "ujíždět". Olbrychski se bál, že mu řekne, že se už do hotelu nevrátí a že zůstane v komunitě.

K profesi se vrátila až v 90. letech. Začala od pořadů divadla televize (Teatr Telewizji) a malými rolemi v seriálech. V roce 1997 se objevila v epizodní roli americké turistky v komedii DARMOZJAD POLSKI. Velkým návratem pak pro ni byla vedlejší role v romantické komedii TULIPÁNY (2004) Jacka Borcucha, který přiznal, že roli šedesátileté zamilované ženy psal speciálně pro ni. Za roli obdržela filmovou cenu Orel, pro kterou si ale nejela, protože v té době vedla meditace pro buddhistickou komunitu. Návrat popularity přišel se seriálem "Dom nad rozlewiskiem" (2009).

Vždy přikládala váhu tomu, jak vypadá, ale když se poprvé uviděla v seriále na obrazovce, běžela prý údajně v panice ke kosmetičce. V roce 2010 ztvárnila Alžbětu Voglerovou v představení režiséra Krystiana Lupy "Persona. Ciało Simone" v divadle Teatr Dramatyczny. Po dvou divadelních představeních v minulosti se přitom rozhodla, že se na jeviště kvůli stresu, který jí bránil ve vystupování, už nikdy nevrátí. Recenze byly dobré a režisér dodnes nevychází z údivu jak se role zhostila.

Dvě věci byly pro Małgorzatu Braunek nejdůležitější: rodina a buddhistické společenství, sangha. Od roku 1992 vedla spolu s manželem buddhistickou komunitu Kanzeon. V domě ve varšavské čtvrti Wilanów vybudovali zendo – sál pro meditace s kuchyní a pokojem pro hostujícího mistra. V roce 2003 od svého učitele obdržela titul sensei (učitel buddhismu) a ostříhala si vlasy. V lednu 2011 jí byl přidělen titul róši (jap."starý mistr" – zdvořilostní titul pro vysoce uctívaného staršího učitele) od amerického róšiho Dennise Genpo Merzela.

Podporovala hnutí na obranu lidských práv v Číně. Byla vegetariánkou a podporovala akce za práva zvířat. Společně s Majou Ostaszewskou a Ksawerem Jasieńským natočila audionahrávku budhistických příběhů "Głodna tygrysica" (Hladová tygřice) podle sbírky Rafe Martina. Chodila do kina, do divadla, na koncerty. Ráda nakupovala na trhu. Každým rokem vyjížděla na dva měsíce k moři. Jezdila na autorská setkání a stávalo se, že byla během pěti dní na čtyřech místech a měla dvě setkání denně pro 200-300 osob. Pomáhala v hospicu umírajícím a podle lékařů vystupovala až pronikavě skromně.

Małgorzata Braunek zemřela na nádorové onemocnění (prodělala tři operace). Den před smrtí ještě vedla obřad přidělování jména dvěma žačkám, které se vydávaly na cestu zenu. O smrti mluvila jako o něčem přirozeném, jako o uvolnění místa pro další příchozí. Sama byla několikrát přítomna umírání a měla prý v té chvíli jistotu, že smrt je jenom formou proměny. Pohřeb byl veden v buddhistickém duchu. Pochována byla v hrobě své matky na varšavském evangelickém hřbitově. Vzpomínková bohoslužba se konala 6. července 2014 v luteránském kostele Nejsvětější Trojice.

V roce 1970 získala ocenění "Hvězda filmové sezóny". V květnu 2014 obdržela zlatou medaili "Za zásluhy o kulturu Gloria Artis" a rozhodnutím prezidenta Komorowského jí byl tentýž měsíc předán Důstojnický kříž Řádu polského obrození za "vynikající úspěchy na poli umělecké a sociální činnosti a za zásluhy o demokratické přeměny v Polsku".

Marek "džanik" Janík

Komentáře - zatím bez komentáře