Zorka Janů

Zorka Janů, vlastním jménem Zora Babková, se narodila 9. července 1921 ve Štěchovicích, kde byli její rodiče na prázdninách (někdy bývá nesprávně uváděna Praha). Její matka Ludmila Babková (1890 až 1945) a starší sestra Lída Baarová (1914 – 2000) byly herečkami a otec Karel Babka (1886 – 1965) magistrátním úředníkem. Započala se studiem na gymnáziu. Při studiích se přihlásila do Voice – bandu a z kvinty odešla na pražskou konzervatoř. Současně hostovala v pardubickém Východočeském divadle v inscenaci „Léto“.

Po absolvování pražské konzervatoře hostovala u divadelní společnosti Karla Jičínského a Wuršera, holešovické Uranii (např. v inscenaci „Čtyři děvčátka“) a Národním divadle (hra „Jarní vody“). Své první, a zároveň poslední, angažmá získala v Městských divadlech pražských (1942 – 1945).

Zorka Janů byla skvělou vyzrávající herečkou, která měla větší talent než její starší sestra. Měla však deprese, které se s přibývajícím věkem ještě zhoršovaly, a pocity zbytečného sebepodceňování. Přes naivní dívky se v Městských divadlech vypracovala na charakterní herečku, ztvárňující mladé a vyzrálé temperamentní dívky. Hrála tak př. v „Malostranské humoresce“, „Zmoudření dona Quijota“, „Noci na Karlštejně“, „Herečce“ či „Emilii Galotti“.

Ve filmu debutovala v roce 1933 coby dvanáctiletá holčička v komedii Vladimíra Slavínského MADLA Z CIHELNY, ve které hrála hlavní roli její sestra Lída. Po čtyřech letech se před filmovou kameru vrátila v malinkých rolích ve filmech DĚVČATA, NEDEJTE SE! (studenka), ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! (studentka Jiřina), CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (služebná u Třísků) či TULÁK MACOUN (modistka).

První velkou roli vytvořila ve snímku OHNIVÉ LÉTO (1939), kde opět hrála, ale už jako rovnocenná partnerka, se svou sestrou Lídou Baarovou, v tragické roli Červené Klárky. V následujícím roce sehrála velké postavy ve snímcích BARON PRÁŠIL (komtesa Karla Prášilová), MINULOST JANY KOSINOVÉ (Vlasta), PACIENTKA DR. HEGLA (dcera Ela Heglová), ČEKANKY (Jiřina Krátká) a krátkometrážní PODVOD S RUBENSEM (prodavačka u Růžičky).

Roku 1941 vytvořila hlavní dívčí úlohu Lidky Kalibové v Cikánově komedii Z ČESKÝCH MLÝNŮ a o tři roky později Helenky v Krškově a Slavíčkově dramatu KLUCI NA ŘECE (1944), který byl jejím posledním. Spolupracovala rovněž rozhlasem.

Zorka trpěla velkými psychickými problémy a depresemi. Myslela si, že je tlustá a držela drastické hladovky, několik měsíců jedla jednu okurku denně. Následkem toho jí začal otékat obličej a trpěla depresivními bolestmi hlavy. Koncem roku 1940 proto odjela do nervového sanatoria, ale v únoru 1941 už byla opět v Praze a hrála divadlo, které pro ni bylo celým smyslem života.

Byla levicově orientována a těšila se na konec války. Po válce však byla její sestra Lída nařčena z kolaborace a ze styku s nacistickými pohlaváry a celá rodina byla perzekuována. Na Zorku se hledělo jako na „sestru té zrádkyně Baarové“. Byla propuštěna z milovaného divadla a samotný herec Václav Vydra jí zabránil vstoupit do divadla: „Dovnitř nesmíte! Sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří!“

Po této hrůzné události se jí deprese začaly zhoršovat, sestra Lída byla ve vězení, maminka zemřela na mrtvici při výsleších v říjnu 1945 a tatínek přišel o nohu. Jediné východisko viděla v sebevraždě.

Pokusila se vypít benzín, ale měla z něho pouze žaludeční nevolnost. Strašně zeslábla a po koupeli v prvním patře rodinné vily na Hanspaulce dne 24. března 1946 vyskočila z okna a po převozu do nemocnice zemřela. Je pohřbena se svou matkou, otcem a sestrou Lídou v rodinném hrobě ne hřbitově u pražského strašnického krematoria. Její životní dráze se věnovala sestra ve svých memoárových pamětech „Útěky“ (1983) a „Života sladké hořkosti“ (1991, 1992, 1998 a 2005) a Adam Georgiev v knize „Deník sestry Lídy Baarové“ (1998).

Jaroslav "krib" Lopour