Vojtěch Záhořík

Vojtěch Záhořík (často psán jako Vojta Záhořík) se narodil 23. dubna 1881 v Praze. Jeho o dva roky starší sestrou byla divadelní herečka a členka Městského divadla na Kladně, se kterou se Vojta Záhořík setkal na divadelní scéně i před filmovou kamerou, Arnošta Záhoříková (1879 – 195?).

Záhořík začínal hereckou průpravu jako osmnáctiletý v letech 1899 – 1922 u řady kočovných divadelních společností (například František Zöllner a další). A během 20., 30. a 40. let hrál a režíroval na scénách v Praze (tř. Uranie, nuselské Tylovo divadlo, Akropolis na Žižkově apod.) a na oblastních scénách, např. Městské divadlo na Kladně (1940 – 1948).

Po odchodu z Kladna již vystupoval pouze na oblasti jako herec a režisér Městského oblastního divadla v Novém Boru (1948 – 1949) a až do vysokého věku kolínského Městského oblastního divadla (1949 až 1956), kde hostoval ještě na začátku roku 1957. Přesto Záhoříkova divadelní, herecká a též režisérská kariéra není ještě plně zmapována.

Vojtěch Záhořík byl klasickým hercem, jenž svého umění dosáhl i bez teoretické průpravy především dlouholetou praxí u kočovných společností. Představil se v různých velkých i malých rolích klasického a moderního českého a světového repertoáru. Ovšem v pozdějších dobách na něho zbyly malé roličky. Ovšem svoje herectví později omezoval na úkor režisérské práce.

Po druhé světové válce se na divadelních prknech představil ve hrách „Směry života“ (Černý), „Ze tří ta nejhloupější“ (Petr Osetrov), „Tažní ptáci“ (Správce), „Dina Müllheimová“ (David Jankovič), „Živnost paní Warrenové“ (Pastor), „Jan Roháč“ (Mastičkář), „Černý soud“ (Pisarevskij), „Jiříkovo vidění“ (Říha), „Lidé, bděte!“ (Josef Pešek), „Zpívající Benátky“ (Ridolfo), „Revizor“ (Chlopov), „Na široké frontě“ (Karásek), „Kutnohorští havíři“ (Opat), „Sláva“ (Medvěděv), „Lesní panna“ (Moreles), „Večer tříkrálový“ (Antonio), „Štěstí nepadá s nebe“ (Jandera), „Lucerna“ (Ivan), „Ženský zákon“ (Jano), „Chudý kejklíř“ (Vévoda), „Léto“ (Farář Hora), „Tak žil a hrál nám Kmoch“ (Jakub Kmoch), „Její pastorkyňa“ (Stárek), „Milovat není jen mít rád“ (Gomez), „Nora“, „Tvrdohlavá žena“, „Bouře“, „Mnoho povyku pro nic“ či „Marie Stuartovna“.

Současně i režíroval mj. českou klasiku („Plynová lampa“, „Směry života“, „Paní Marjánka, matka pluku“, „Dina Müllheimová“, „Fidlovačka“, „Maryša“, „Strakonický dudák“, „Jiříkovo vidění“, „Kutnohorští havíři“, „Lucerna“, „Chudý kejklíř“ nebo „Palackého třída 27“). Ve filmu se poprvé objevil v němé éře na začátku 20. let, kdy v letech 1920 – 1923 sehrál na dvacet rolí.

Roku 1920 byl strážníkem (ŠÍLENÝ LÉKAŘ), vrchním (MAGDALENA), japonským učencem Nakahito (MELCHIAD KOLOMAN), Jagem v Othellovi (PLAMENY ŽIVOTA), tkalcem (SNĚŽENKY) a strojníkem Rybou (ZLATÁ ŽENA). O rok později si zahrál Záhořík šlechtice v prvním slovenském celovečerním hraném filmu JÁNOŠÍK (1921) Jaroslava Siakeľa.

V českém filmu se roku 1921 představil jako mlynář ze Žernova – otec Viktorky (BABIČKA), hospodský (KŘÍŽ U POTOKA), pobočník (KOŠILE ŠŤASTNÉHO ČLOVĚKA), asistent (OTRÁVENÉ SVĚTLO), přítel Hron (MANŽELÉ PANÍ MILENY), úředník pojišťovny (NAD PROPASTÍ), herec, básník a cedulář Bohumír Jasmínský (SÁZKA O HUBIČKU) a vrah ve filmu (ZELENÝ AUTOMOBIL).

Rok 1922 znamenal Tobiáše (MRTVÍ ŽIJÍ), dědu – věštce (DRVOŠTĚP) a především Jana Nerudu (KAM S NÍM? na námět Nerudova slavného fejetonu). A v roce 1923 sehrál Valentu (PALIČOVA DCERA) a ještě strýce Roberta Veleckého (ZÁVĚŤ PODIVÍNOVA). Až o čtyři roky později se ještě předvedl jako surový opilec, který nechává svou rodinu o hladu, ve významném němém dramatu Přemysla Pražského BATALION (1927).

Po roce 1927 a po nástupu zvukové éry se na stříbrném plátně odmlčel. Vrátil se do něho ještě krátce po dvaceti letech do poválečné zestátněné filmové výroby jako šlechtic v prvním českém barevném filmu JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947) Vladimíra Borského a naposledy deset let před smrtí jako slovenský horal Ďuro Pastier ve Fričových ČAPKOVÝCH POVÍDKÁCH (1947).

Záhořík se angažoval i ve Svazu českého herectva, kterého byl i dvakrát předsedou (1922 – 1923 a 1924 – 1926). Na závěr své téměř šedesátileté kariéry obdržel titul Zasloužilého umělce (1956). Vojtěch Záhořík zemřel 18. prosince 1957 v Praze ve věku sedmdesáti šesti let. Pohřben je i se svojí sestrou na Olšanských hřbitovech.

Jaroslav "krib" Lopour