Liběna Odstrčilová
Osobnost
Herečka
Liběna Odstrčilová se narodila 23. února 1890 v Olomouci. Rozhodla se oddat herectví, kterému se věnovala už v olomoucké Jednotě ochotníků besedních a na dva roky se stala elévkou Národního divadla v Brně. Soukromě se připravovala u herečky Národního divadla Marie Hübnerové. Další jevištní praxi získávala jako herečka ochotnického spolku Volné sdružení v Praze. Po úspěchu v tomto spolku byla angažována do činohry pražského Národního divadla (1911 – 1933). Z Národního divadla nakonec musela herečka odejít (kvůli úsporným opatřením ředitelství divadla) na odpočinek.
Do jiného trvalého angažmá už přijata nebyla a ojediněle se ještě věnovala recitátorské práci. Liběna Odstrčilová prošla třemi etapami svého hereckého vývoje. Zprvu jako herečka mladých dívek a hrdinek lpěla pro psychologicko – realistické ztvárnění postav, jež ještě více prokreslovala a při hraní brala ohled na další herecké kolegy. V těchto postavách se tříbilo její umění citové vroucnosti, něžnosti a dychtivosti po životě.
Druhá etapa nastala po příchodu K. H. Hilara a jeho expresionismu. Setrvala u konverzačních hrách v civilním a střízlivém hereckém projevu (často to byly ženy životem poznamenané a ženy moderní i emancipované). A nakonec ve své poslední vývojové fázi přešla do postav charakterních starších žen. Další její nadějný umělecký vývoj byl tvrdě přerušen výpovědí z Národního divadla.
Liběna Odstrčilová si na divadelních prknech zahrála třeba v inscenacích „Noc na Karlštejně“ (Alena), „Naši furianti“ (Verunka), „Lucerna“ (Hanička), „Tvrdohlavá žena“ (Terezka), „Othello“ (Desdemona), „Léto“ (Stáza), „Faust“ (Markétka), „Naše babička“ (Helena), „Posvátný plamen“ (Sestra Waylandová), „Lišák Stavinoha“ (Žofinka), „Rybář stínů“ (Nelly), „Mateřství paní Phelpsové“ (Kristina), „Živnost paní Warrenové“ (Vivie), „Král Lear“ (Regan), „Před západem slunce“ (Šlechtična Klotylda), „Čech a Němec“ (Služka Ančerl), „V řetězech“ (Yvetta), „Slabé pohlaví“ (Klarisa), „Patria“ (Ilona), „Král Václav IV.“ (Selské děvče“), „Zkrocení zlé ženy“ (Bianka), „Morálka paní Dulské“ (Mela), „Gazdina roba“ (Eva) apod. apod.
Mj. jiné je považována za zakladatelskou osobnost moderního českého loutkářství. Zprvu si loutkářskou činnost ozkoušela v malém rodinném divadle a už od roku 1916 Odstrčilová vystupovala s loutkovým divadlem v Prostějově, Tišnově a Praze. Nakonec s kolegou z Národního divadla Vladimírem Merhautem a s manželem založila v Adrii na Václavském náměstí Uměleckou loutkovou scénu (1918 – 1920), kde byla hlavní interpretkou, také režisérkou, dramatičkou a organizátorkou. Snažila se české loutkářství silně rozvinout, vybudovat stálou loutkářskou scénu a loutkářské muzeum. Tyto plány se jí ale nepodařilo realizovat. Na své scéně uvedla řadu cenných loutkových představení („Doktor Faust“, „Začarovaný les“, „Guliver v Liliputu“ aj.). Později hostovala v Loutkovém divadle Umělecké výchovy a ještě přednášela na loutkářském sjezdu (1924).
Na filmová plátna i před filmové kamery se postavila pouze jednou jedinkrát. Se svými divadelními kolegy (Bedřich Karen, Miloš Nový, Míla Pačová, Eduard Kohout, Josef Vošalík, Marie Zelenková) se uvedla jako žena továrníka Klase (Bedřich Karen) v nedochovaném kriminálním dramatu ČARODĚJ (1918) režiséra a scenáristy Antonína Fencla a výrobní firmy Pragafilm. Tento film inspiroval zejména herce Miloše Nového, který si ihned následujícího roku dvakrát vyzkoušel i filmovou režii (také ztracené snímky YORICKOVA LEBKA a PAPÁ). Další uvedení herci se pro film v pozdější době realizovali více či méně jen herecky. Ale Odstrčilová se více v české kinematografii neuplatnila.
Několikrát si vyzkoušela též práci pro Československý rozhlas. V některých pramenech bývala po provdání za archiváře, dramatika a publicistu Zdeňka Schmoranze (1896 – 1942) psána jako Liběna Odstrčilová – Schmoranzová. Přispívala do časopisu „Loutkář“ (například „Jak mluvíme, smějeme se, výskáme?“ 1917, „Jak se hrál Faust“ 1917, „Ve službách Thálie – pro malé i velké“ 1917, „Vzpomínky“ 1934) a „Loutkářské čítanky“ („Jak hrají“ 1925). Liběna Odstrčilová zemřela až 19. září 1962 v Praze ve věku dvaasedmdesáti let. Zemřela dlouhých čtyřicet čtyři let po své jediné filmové úloze a po dvaceti devíti letech prožitých v ústraní na penzi.