Josef Wenig

Josef Wenig se narodil 12. února 1885 ve Vsi Staňkov u Horšovského Týna. Odešel do Prahy a zde vystudoval u profesora a malíře Emanuela Krescence Lišky Uměleckoprůmyslovou školu a roku 1905 absolvoval na Akademii výtvarných umění (AVU). Poprvé se seznámil s divadelní scénografií v dílně F. Petránka, jenž vyráběl zakázkové divadelní dekorace. S pomocí svého strýce, dramatika, režiséra a divadelního ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta (1849 – 1915), se stal profesionálním divadelním scénografem – byl přijat do právě založeného Divadla na Vinohradech (1907 – 1939) jako jevištní výtvarník.

Kromě dvou krátkých přerušení zde tvořil až do konce svého života. V letech 1922 až 1939 zastával na Vinohradech i funkci šéfa výpravy. Kromě Vinohradského divadla působil jako kostýmní a jevištní výtvarník pohostinsky na řadě větších i menších pražských, mimopražských a kabaretních scénách a velmi výrazně i na prknech činohry a opery Národního divadla v Praze. Často spolupracoval s režisérem Jaroslavem Kvapilem.

Jeho práce byla ve stylu secese, s bohatým tvarem a náladovou stylizací, přizpůsoboval se potřebám předlohy a stal se známým díky svému smyslu pro náznakovou scénu, vysokou výtvarnou úroveň, využití hlubokého prostoru a bez složitých staveb připravit hru pro řadu obrazů a před oponou i pro vedlejší scény. Taktéž kostýmní návrhy, historické kostýmy v secesním stylu, byly na tehdejší výtvarné špičce a vrcholu. Nezanedbatelný byl i jeho podíl na návrzích divadelních plakátů (např. pro Kvapilův „Shakespearovský cyklus“ v Národním divadle roku 1916).

Z četných jevištních výprav si uveďme činoherní, baletní i operní inscenace: „Cyrano z Bergeracu“, „Elektra“, „Hamlet“, „Kupec benátský“, „Lakomec“, „Loutky Matěje Kopeckého“, „Žebrácká opera“, „Strakonický dudák“ (i kostýmy), „Parsifal“ (i kostýmy), „Macbeth“, „Únos ze serailu“, „Bratři Karamazovi“, „Čert a Káča“, „Divotvorný klobouk“, „Drahomíra“, „Souboj“, „Ve stínu lípy“, „Vršovci“, „Libuše“, „Don Juan“, „Nápadníci trůnu“, „V předvečer války“, „Ideální manžel“, „Světlo“, „Zlatíčko“, „Generace“, „Louskáček“, „Zápas“, „Život je sen“, „Smrt matky Jugovičů“, „Sulamit“, „Fraška o mistru Patelinovi“, „Rozmary Marianiny“, „Antický večer“, „Zmatená pohádka“, „V záři minulosti“ apod.

Do českého filmu přišel poprvé krátce po vzniku republiky. Nejdříve si vyzkoušel práci autora původního námětu a scénáře (s Adolfem Wenigem starším) nedochovaného dramatu režiséra Vladimíra Majera DÁMA S RŮŽÍ (1919).

Jako architekt se představil u němých snímků STAVITEL CHRÁMU (1919) Karla Degla a Antonína Novotného, u Goldinova melodramatu TAM NA HORÁCH / ČESKÁ LÁSKA (1920), nedochovaného filmu ZLATÝ KLÍČEK (1922) Jaroslava Kvapila, životopisného JOSEF KAJETÁN TYL (1925) Svatopluka Innemanna a nakonec i u ztraceného Lamačova melodramatu KVĚT ZE ŠUMAVY / KVĚT ŠUMAVY (1927).

Dále se uvedl jako výtvarník u filmů NA VYSOKÉ STRÁNI / V ROKLI PROKLETÝCH (1921) Františka Hlavatého, PRODANÁ NEVĚSTA (1933) Svatopluka Innemanna, Emila Pollerta a Jaroslava Kvapila a DĚVČE Z PŘEDMĚSTÍ ANEBO VŠECKO PŘÍJDE NA JEVO (1939) Theodora Pištěka.

A jako výtvarník a návrhář kostýmů obohatil snímky LUCERNA (1925) Karla Lamače, PRAŽSKÝ FLAMENDR (1926) Přemysla Pražského, JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ (1935) Martina Friče, JAN VÝRAVA (1937) Vladimíra Borského, FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937) Otakara Vávry či Pištěkovo DĚVČE Z PŘEDMĚSTÍ ANEBO VŠECKO PŘÍJDE NA JEVO (1939).

Dvakrát si dokonce zahrál před kamerou dvořana v LUCERNĚ (1925) a básníka Josefa Jaroslava Kalinu v JOSEFU KAJETÁNU TYLOVI (1925). V rodinné divadelnické tradici pokračoval i Wenigův synovec, výtvarník Adolf Wenig (1912 – 1980), jenž pracoval jako šéf výpravy rovněž pro Divadlo na Vinohradech i Městská divadla pražská (1940 – 1948 a 1953 – 1978) a stejně jako strýc byl od roku 1939 dobrým uměleckým odborným poradcem, výtvarníkem a návrhářem kostýmů pro český film.

Josef Wenig zemřel předčasně 8. září 1939 v Praze už ve věku pouhých čtyřiapadesáti let. I když se jeho výtvarné dílo nemohlo přirozeně dokončit, je už dnes výraznou postavou divadelní scénografie první poloviny 20. století, která se zdatně a zdárně uplatnila (i když jen krátce a ojediněle) na poli české kinematografie 10. – 30. let.

Jaroslav "krib" Lopour