Emil Focht

Emil Focht se narodil 31. října 1864 v Praze. I když se původně chtěl stát důstojníkem císařské armády, nakonec se rozhodl pro hereckou divadelní dráhu. Začínal v pražských divadlech jako statista, ale pravou praxi získal u kočovných divadelních společností. Začínal roku 1884 na Kladně u Josefa Faltyse a poté prošel například společností Pavla Švandy ze Semčic staršího a Josefa Viléma Suka (1884 – 1890).

A nakonec se stal po pohostinských vystoupeních v úlohách Peška z Hlavně („Noc na Karlštejně“), Barona Viktora Sukdolského („Zlatohlávek“) a Armanda Descrochese („Dobrodiní souží“) stálým hercem činohry pražského Národního divadla (1. srpen 1890 – 1. listopad 1914), odkud odešel v 50 letech na odpočinek. I když byl penzionován, ještě se po převratu nakrátko do činohry Národního divadla vrátil (1919 – 1923). Do Národního divadla byl přijat jako milovník a elegantní mladý hrdina.

Vyjímala se jeho vysoká a statná postava, atraktivní zjev, procítěný mluvený projev, melodický a uhlazený hlas. Pro svůj herecký výkon nalézal předchůdce v herectví Eduarda Vojana. I když byly jeho přetvořené postavy silné, vznosné, vřelé se silným zjevem a projevem, protože byla v Národním divadle velká konkurence, na Emila Fochta zbyly úkoly menší a dokonce i epizodní, jejíž základ tkvěl v uhlazené deklamaci a v pozdním romantismu. Žel, pozdější umělecké styly Jaroslava Kvapila a dalších mu už byly cizí.

Přesto přidělené úlohy zpracovával svědomitě, pilně, což ho vyneslo mezi nejzaměstnávanější herce Národního divadla: Jolos („Hippodamie“), Petřík („Soud lásky“), Florizel („Zimní pohádka“), Mikeš Divoký z Jemnišť, Mnich, Kněz, Hofmistr papežův a zároveň Henslin Schadernich („Jan Hus“), Valvert („Cyrano z Bergeracu“), Kleant („Lakomec“), De Civry („Fernanda“), Kleant („Lakomec“), Vedio („Monna Vanna“), Kašpar Šlik a Hedvika („Jan Žižka“), Jaromír („Knížata“), Hrabě Thietmar („Gero“), Abdulin („Revizor“), Salanio („Kupec benátský“), Petrušin („Živá mrtvola“), Lysander („Sen noci svatojánské“), Paris („Romeo a Julie“), Krejčí („Zkrocení zlé ženy“), Přibina („Radúz a Mahulena“) či I. mravenec („Ze života hmyzu“).

Z dalších postav si uveďme inscenace: „Josef Kajetán Tyl“ (Václav), „Světa pán v županu“ (Baptiste), „Veselohra na mostě“ (Důstojník), „Primátor“ (Hanuš), „Strakonický dudák“ (Číšník Mikuli), „Divotvorný klobouk“ (Karel), „Jan Výrava“ (Jeroným), „Gazdina roba“ (Druhý stárek), „Carmen“ (Lillas Pastia), „Čest“ (Vilém), „Dáma s kaméliemi“ (Arthur), „Loupežníci“ (Kosinský), „Macbeth“ (Posel), „Nepřítel lidu“ (Dělník), „Mam’zelle Nitouche“ (Robert), „Praha je Praha!“ (Sluha), „Hamlet“ (Francisko), „Syn člověka“ (Adjutant), „Naši furianti“ (Karel Kudrlička), „Otec“ (Janáč), „Mefistofeles“ (Šlechtic), „Carův kurýr“ (Velkokníže ruský a Desátník), „Zlý jelen“ (Lelek), „Král Lear“ (Kuran), „Naděje“ (Mees), „Salome“ (Voják), „Žižka“ (Jan) aj.

V české kinematografii hrál jen čtyřikrát a v dobách němého filmu. Poprvé byl myslivcem ve folklorním filmu Josefa Folprechta a Karla Degla O DĚVČICU (1918). O dva roky později se stal mužem v dramatu ZA ČEST VÍTĚZŮ (1920) Antonína Ludvíka Havla a Julia Lébla, jehož filmové materiály se do dnešních dnů už nedochovaly.

Další rok se představil jako mlynář Dolanský v KŘÍŽI U POTOKA (1921) režiséra Jana Stanislava Kolára podle stejnojmenného románu Karoliny Světlé. A o celých osm let později se na stříbrném plátně zjevil naposledy pod úlohou správce hradu Podiven v prvním českém historickém „velkofilmu“ J. S. Kolára SVATÝ VÁCLAV (1929). I když se o rok později u nás začaly natáčel zvukové snímky, nikdy se Emil Focht před zvukovou filmovou kamerou neobjevil.

Výjimečně se mohl uplatnit i v rozhlasových studiích. Mj. se angažoval v Organizaci českého herectva a po odchodu z aktivní činnosti spravoval biograf Na Slovanech, které na své náklady vystavěla zpěvačka Růžena Maturová a jímž podporovala Klub sólistů Národního divadla. Jeho ženou byla pozdější herečka Švandova divadla Marie Faltysová – Fochtová (1864 – 1930), dcera Josefa Faltyse, u jehož společnosti Focht začínal a zde se s ní seznámil.

Rok před svou smrtí získal Řád práce (1953). A krátce před skonem vyšly v Lidové demokracii vzpomínky „Nejstarší herec vzpomíná“ (7. března 1954). Herec Emil Focht zemřel 22. března 1954 v Tuchoměřicích ve věku vysokých nedožitých devadesáti let. Svoji ženu Marii přežil o celých čtyřiadvacet let.

Jaroslav "krib" Lopour