Francouzský herec Georges Marchal je u nás sice méně známý, ale v padesátých letech 20. století patřil po boku Jeana Maraise k oblíbeným představitelům romantických milovníků, k nadčasovému zviditelnění mu pomohlo i přátelství se slavným Luisem Buñuelem. Marchal byl rodákem z Nancy, střední školu ale absolvoval v Paříži, pak navštěvoval herecké kurzy, prošel i baletní a akrobatickou průpravou a nejprve účinkoval v cirkusu Meridiano.

Svou původní touhu věnovat se profesionálně baletu zaměnil za herectví po setkání s významným režisérem a hercem Mauricem Escande, který jej v roce 1940 angažoval do nejslavnějšího francouzského divadla Comédie Française. Nezdržel se tady sice nijak dlouho, ale i během krátké doby nasbíral cenné zkušenosti v zásadních klasických kusech jako Hamlet nebo Lazebník sevilský. Před kamerou stál poprvé po boku slavné zpěvačky Josephine Baker ve filmu FALEŠNÝ POPLACH (Fausse alerte), který byl natočen v roce 1940, do kin se ale dostal až po skončení války v červnu 1945. Pohledná tvář a průprava z prestižní Comédie Française přivedla pak Marchala k dalším středně velkým rolím v historických filmech, které předznamenaly jeho pozdější kariéru předního milovníka v dobrodružném žánru. Ještě za války se takto objevil ve filmech VAUTRIN (1944), KRÁLOVA PROHRA (Échec au roy, 1944) nebo PAMÉLA (1945).

Na přední místa filmových plakátů prorazil poprvé v režii Yvese Allégreta v jeho válečném snímku BĚSOVÉ ÚSVITU (Les démons de l'aube, 1946). V soukromém životě měl pro něj význam rok 1948, kdy se setkal s vycházející filmovou hvězdou Dany Robin (1927-1995), točili spolu film CESTUJÍCÍ (La passagere, 1948). Jejich vztah neunikl pozornosti veřejnosti, v roce 1951 uzavřeli sňatek. I když oba patřili k sortě velmi populárních herců, před kamerou se potkávali jen zřídka, připomeňme alespoň Grangierův film DVANÁCT HODIN ŠTĚSTÍ (Douze heures de bonheur, 1952), celkem spolu natočili šest filmů.

Georges Marchal se mezitím vypracoval v přední hvězdu historického žánru, filmy jako POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ (Les derniers jours de Pompéi, 1949) nebo MESSALINA (1951), v nichž hrál hlavní mužské role, slavily velký úspěch ve Francii i Itálii. Především jej ale zviditelnila hlavní role mušketýra d'Artagnana v Hunnebelově adaptaci Dumasova románu TŘI MUŠKETÝŘI (Les trois mousquetaires, 1953). Jenom ve francouzských kinech vidělo tento film přes pět miliónů diváků, velký úspěch zaznamenaly i jeho další titulní role ve filmech VIKOMT DE BRAGELONNE (Il visconte di Bragelonne, 1954) nebo DOBRODRUŽSTVÍ GILA BLASE (Una aventura de Gil Blas, 1956), které natočil v italské a španělské produkci. V konkurenci jeho kostýmních rolí zcela zanikají jeho další role, přestože v 50. letech točil několik filmů ročně.

Manželství s Dany Robin bylo zpočátku příkladné, soukromou idylu prožívali na venkovském zámku v Mont l'Amaury, časem se ale dostavily problémy způsobené především Marchalovými nevěrami. Manželství nakonec dospělo k rozvodu v roce 1969. Mezitím skončila Marchalova hvězdná sláva, i když ještě počátkem 60. let dostával hlavní role ODYSSEUS KONTRA HERKULES (Ulisse contre Ercole, 1961). Nová vlna a nástup o něco mladší generace zajímavých herců způsobil Marchalův ústup z předních pozic.

Mezitím se ale seznámil se slavným Luisem Buñuelem, s nímž natočil několik filmů. Poprvé ztvárnil hlavní roli vraha Sharka ve filmu SMRT V ZAHRADĚ (La mort en ce jardin, 1956), později se objevil v menších úlohách v dalších Buñuelových filmech jako KRÁSKA DNE (La belle de jour, 1966) nebo MLÉČNÁ DRÁHA (La voie lactée, 1969). Příležitostně nadále hrál divadlo, od konce 60. let spolupracoval i s televizí. Z jeho televizní tvorby je u nás dobře známá postava starého markýze de Bois-Doré v seriálu MARKÝZ DE BOIS DORÉ (Ces beaux messieurs de Bois-Doré, 1976).

V roce 1982 bylo Marchalovi diagnostikováno nádorové onemocnění, s nímž se pak potýkal do konce života. V témže roce odehrál poslední filmovou roli generála Kellera (ČEST KAPITÁNA - L'honneur d'un capitaina, 1982), v televizi se objevil naposledy v seriálu BURZIÁNI (Les grandes familles, 1989). Georges Marchal zemřel 28. listopadu 1997 ve věku 77 let, pohřben je v Montfort l'Amaury.

Pavel "argenson" Vlach

Komentáře - zatím bez komentáře