Eva Matoušková

Eva Matoušková se narodila 7. dubna 1921 v Praze. Už jako dítě navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové, s níž vystupovala na řadě pražských scén. Nakonec se jí zalíbilo herectví, kterému se už věnovala jako ochotnice. Ke konci 30. let absolvovala pražskou Státní konzervatoř (1939). A v krátkém sledu prošla Východočeskou činohrou v Pardubicích (1939 – 1940) a plzeňským Městským divadlem (1940 – 1941). Nakonec mladá Eva Matoušková zakotvila v rodné Praze a ihned hrála v holešovickém Lidovém divadle v Uranii (1941 – 1945).

Ale po druhé světové válce se již na znárodněných českých pódiích výrazně neprezentovala, maximálně výjimečně hostovala v menších a epizodních roličkách. Za studií hostovala a statovala též na scéně pražského Národního divadla (1938). Její něžný zjev, křehká tvář a postava, smutné oči, husté vlasy a výrazné vysoké čelo ji přímo předurčovaly pro postavy mladých křehkých a lyrických naivních milovnic a jemných hrdinek. Uplatnila se i v komediálním repertoáru. Již od počátku byla charakterní herečkou, jež svůj talent mohla předvést jak v českém i světovém klasickém a moderním repertoáru.

Avšak kvůli faktu, že brzy ukončila aktivní hereckou kariéru, nemohla svůj talent plně a přirozeně rozvinout a herecký vývoj nakonec dokončit. I fakt, že stála ve stínu velkých a slavných činoherních osobností ze souborů, mohla hrát hlavní dívčí role, ale pro ostatní charakterní příležitosti ji čekaly pouze malé úkoly a závazky. Z divadelních inscenací, v nichž se mladá Matoušková objevila si připomeňme, např. „Zimní pohádku“ Williema Shakespeara, „Heddu Gablerovou“ v dramatu Henrika Ibsena, také komedii „Nic mi neslibuj“ a nebo v Götzově dramatizaci „Malostranské humoresky“ podle Jana Nerudy a v režii Antonína Klimeše.

Eva Matoušková si taktéž zahrála i Zjev přítelkyně Emy Bovaryové (Olga Scheinpflugová) v dramatizaci románu Gustava Flauberta „Paní Bovaryová“ v překladu a úpravě Františka Götze a za režijního vedení významného Jiřího Frejky, Uvaděče v dramatu „Falkenštejn“ Jaroslava Hilberta režírovaném opět Jiřím Frejkou či Ženu z Šibravy v Dietlově „Nepokojné hody svaté Kateřiny“ režiséra Miroslava Zédy. Na filmovém plátně debutovala ještě jako studentka. Svůj první filmovací rok se předvedla ve významné postavě adoptované dcery manželů Urbanových (Jaroslav Marvan a Ella Nollová) Haničky ve Špelinově melodramatu UMLČENÉ RTY (1938).

O rok později se předvedla v rolích dívky z polepšovny Jany ve Šléglově režijním opusu PANÍ MORÁLKA KRÁČÍ MĚSTEM (1939) a v malé epizodce tragicky zemřelé matky odloženého dítěte Franciho (Antonín Novotný) v komedii ULICE ZPÍVÁ (1939) tří režisérů Vlasty Buriana, Čeňka Šlégla a Ladislava Broma na motivy stejnojmenné divadelní hry Pavla Schureka, jež byla s velkým úspěchem hrána na prknech Divadla Vlasty Buriana a dosáhla přes 300 repríz.

Rok 1939 byl zároveň poslední rok, kdy Matoušková sehrála naráz dvě filmové úložky. Po zbylá dvě léta se uvedla každoročně jen jednou. Byla dcerou manželů Hladíkových (hráli je Theodor Pištěk a opět Ella Nollová) a setrou mladého Hladíka (Vladimír Salač) v komedii Zdeňka Giny Hašlera PROSÍM, PANE PROFESORE! (1940).

A naposledy si zahrála titulní dceru bytné Veroniky Vejvodové Apolenku zvaná Lenka v dramatu podle stejnojmenné divadelní hry Josefa Kajetána Tyla PRAŽSKÝ FLAMENDR (1941) režiséra Karla Špeliny s mladým a debutujícím Františkem Hanusem v titulní roli malíře Jana Sýkory. Ve svém prvním i a posledním snímku, jež shodou okolností režíroval stejný režisér – podprůměrný Karel Špelina, též zpívala (písně „Hvězdu svou jedinou v dáli mám“, „Srdce je lásky chrám“, „Píseň loučení“).

Ojediněle spolupracovala i s rozhlasem. Omylem byla pokládána (což si někteří klidně troufali tvrdit a spekulovat, aniž by znali souvislosti) za sestru herečky Lídy Matouškové (1915 – 2009), jež měla pouze bratra. Po provdání se vzdala herecké kariéry a věnovala se definitivně rodině a soukromému životu. A podle vzpomínek herečky a zpěvačky Zdenky Sulanové (1920 – 2004), s níž Eva Matoušková studovala, měla herečka zemřít v soukromí a v zapomenutí již na přelomu 60. a 70. let. I přes velmi nízký počet pěti filmových rolí patří mezi právoplatné filmové herečky a samozřejmě i též mezi divadelní umělkyně první poloviny 20. století.

Jaroslav "krib" Lopour