Otto Čermák

Otto Čermák se narodil 21. února 1882 v Praze. Vyučil se typografem, ale raději se věnoval zajímavější umělecké práci. O Čermákovi máme první herecké zprávy již v roce 1913, kdy se stal členem Pištěkova divadla. Dále do konce roku 1918 hrál v Uranii, poté v brněnském Národním divadle (1919 – 1930) a do roku 1945 také krátce v kladenském Středočeském divadle, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Moravském divadle v Olomouci (1930 – 1931) a Divadle Anduly Sedláčkové.

Po okupaci ve znárodněných divadlech působil rovněž jako režisér v Českých Budějovicích (1945 až 1946), v Uherském Hradišti (1946 – 1947), v Divadle státního filmu (1948 – 1951) a do odchodu do penze v Divadle Jiřího Wolkera (1953 – 1958). Po válce byla pro Čermáka nejdůležitější práce pro českou kinematografii.

Čermák se postupem času vyvinul ve skvělého charakterního herce vytvářející zejména tragické role s vnitřním svárem a duševním rozkolísáním. Jako charakterizaci svých rolí a herectví můžeme uvést Tuláka ve hře „Ze života hmyzu“ Karla a Josefa Čapka či Harpagon v Molièrově „Lakomci“. Pro jeho role byla charakteristická menší a zavalitější postava, sugestivní obličej a zvláštní hlas.

Do roku 1945 sehrál na našem filmovém stříbrném plátně pouhé čtyři menší role Hájka v dramatu LIDÉ POD HORAMI (1937) Václava Wassermana, primáře nemocnice ve Fričově dramatu MUŽ Z NEZNÁMA (1939), starosty Jakuba Smoly v melodramatu MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ (1940) Václava Binovce a faráře ve Fričově povedeném přepisu povídky Vítězslava Hálka MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940) s Jiřinou Štěpničkovou v hlavní roli.

Po okupaci sehrál třiadvacet menších postav (často pod režií Václava Kršky) v krátkometrážních a dlouhometrážních snímcích ŽÍŽEŇ (Hánek), nedokončeném VÝLET PANA BROUČKA DO ZLATÝCH ČASŮ (dělník), VELKÁ PŘÍLEŽITOST (děda Buráň), ZVONY Z RÁKOSU (purkmistr Pazdera), TEMNO (Daniel Suk), SLEPICE A KOSTELNÍK (družstevník Václav), RACEK MÁ ZPOŽDĚNÍ (Bárta), POSEL ÚSVITU (nakladatel knih Václav Kramerius), MIKOLÁŠ ALEŠ (sazeč Kuneš), MLADÁ LÉTA (pokladník Karas), HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ (šišlavý člen obecního výboru), VÝSTRAHA (dělník – milicionář), PSOHLAVCI (rychtář), Z MÉHO ŽIVOTA (kulisák se svačinou) nebo ABY NEBYLI SAMI (František Tříska).

U diváků je nejznámější a rozsahem největší slavná historická postava císaře, českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského v historicky prvním českém barevném filmu JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947) režiséra Vladimíra Borského. Film se vyznačoval divadelní stylizací, která byla také ovlivněna předlohou Aloise Jiráska.

Filmovým divákům se naposledy ukázal současně s odchodem na odpočinek v roli dědy – pacienta v dramatu Václava Gajera SNY NA NEDĚLI (1959). Film se odehrává v plicním sanatoriu, kde pacienti zažívají své drobné osudy, ale ne všichni se staví k léčbě zodpovědně. Snímek, se skrytým agitačním podtextem, měl vybízet diváky, aby si více vážili zdravotní péče a socialistického zdravotnictví. Podle některých odborníků má film co říci i po letech.

I když herec po válce často hrál ve filmu, téměř nikdo ho neznal. Otto Čermák spolupracoval okrajově i s rozhlasem, televizí (inscenace MŮJ GENERÁL) a brněnskou konzervatoří, kde dlouhá léta působil jako pedagog (1920 – 1934). Čermák opustil tento svět 13. srpna 1962 v Praze ve věku vysokých osmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour