Jaroslav Gleich

Jaroslav Gleich se narodil 19. března 1900 v Hodoníně. V letech 1920 – 1922 vystudoval farmacii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a získal roku 1922 titul PhMr. A krátce byl lékárníkem ve vlastní lékárně a úředníkem v nemocenské pojišťovně (1922 – 1925). Už za studia jako amatér zpíval v pěvecké spolku Zpěv na Smíchově a pěvecky se soukromě zdokonaloval u Jana Hilberta Vávry a v Miláně u M. Bavagnoliho. Nakonec láska ke zpěvu zvítězila nad úřednickým zaměstnáním a Gleich odešel studovat k E. Fuchsovi zpěv a k Ferdinandu Pujmanovi herectví na pražskou Státní konzervatoř (1925 – 1928).

Dokonce se jako student stal členem opery Národního divadla v Praze (11. září 1927 – 31. srpen 1962), kde setrval až do svého odchodu na odpočinek. Ještě během svého angažmá v Národním divadle se mohl zdokonalovat u Bohumila Soběského, M. Kubešové a v letech 1935 – 1948 u F. Carpiho. Velmi často se věnoval koncertní a zájezdové činnosti. S postavou Jeníka z „Prodané nevěsty“ skladatele Bedřicha Smetany navštívil španělskou Barcelonu (Gran Teatro Liceo, 1936) a se zájezdem Národního divadla i nizozemský Amsterodam (1937). Gleich hostoval na dalších významných československých a zahraničních operních scénách.

Jaroslav Gleich jako pěvec svižného, technicky dobře školeného tenora s lehkým témbrem a výraznými výškami lyrického tenoru, se postupně přes epizodní úkoly dostal až k úlohám titulním a náročným. Své široké hlasové rozpětí nejlépe využil v kreacích komických, lyrických, buffových, dramatických (kromě hrdinných), mileneckých a melodramatických. Své nejlepší výkony mohl provést jen pod vedením, např. Václava Talicha, Otakara Ostrčila a v operách Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Richarda Wagnera a Bohuslava Martinů. I po skončení války se mohl vrhnout do lyrických, charakterních a též soudobých operních představení. Devízou jeho projevu bylo kultivované herectví a atraktivní zjev.

Z nejvýznamnějších operních inscenací Jaroslava Gleicha si uveďme díla „Juliette“ (Michel), „Lohengrin“ (Lohengrin a šlechtic), „Prodaná nevěsta“ (Vašek a hlavně Jeník), „Tajemství“ (Jirka), „Únos ze serailu“ (Pedrillo), „Fidelio“ (Jaquino), „Mistři pěvci norimberští“ (David), „Violetta“ (Alfred Germont), „Mamon“ (kavalír Des Grieux), „Tosca“ (Mario Cavaradossi), „Smrt Hippodamie“ (Chrysippos), „Madame Butterfly“ (B. F. Pinkerton), „Pod jabloní“ (Živan), „Jakobín“ (Jiří), „Lazebník sevillský“ (hrabě Almaviva), „Braniboři v Čechách“ (Junoš), „Dráteník“ (Vojtěch), „Rusalka“ (Princ), „Čert a Káča“ (ovčák Jirka), „Vojna a mír“ (Anatol Kuragin), „Kupec benátský“ (Lorenzo), „Bohéma“ (Rudolf), „Carmen“ (Don José), „Psohlavci“ (Jiří Peč), „Jezero Ukereve“ (předseda parlamentu), „Lucerna“ (Zima), „Čertova stěna“ (Jarek) apod.

Do české kinematografie pronikl Jaroslav Gleich pouze nakrátko ve 30. letech. Film využil jeho velké popularity u pražského publika jen ve čtyřech úlohách. Protože všechny tyto postavy nejen mluvily, ale hlavně i zpívaly, mohl se Gleich zvýraznit až po nástupu zvukového filmu. Do poválečné zestátněné filmové výrobny se jeho elegantní milovnický zjev nemohl uplatnit.

Poprvé byl titulním Loupežníkem v Kodíčkově ne zcela dobrém zpracování dramatu Karla Čapka LOUPEŽNÍK (1931). Zopakoval si svého Vaška Míchu v PRODANÉ NEVĚSTĚ (1933) Svatopluka Innemanna a o rok později jako bankéř Viktor Radota zazpíval ve Slavínského komedii POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE (1934). Naposledy se na stříbrném plátně objevil jako Švandův (Jiří Dohnal) přítel zpěvák v Innemannově snímku ŠVANDA DUDÁK (1937).

Významně se uplatnil též při rozhlasovém vysílání („Jak jsem prošvih premiéru“ 1969 a podobně) a na gramofonových deskách („Bohéma“, „Tosca“, „Prodaná nevěsta“, „Zasu“, „Mercedes“). V pozdějších létech působil jako pedagog na pražských Lidových školách umění. Jeho manželkou byla tanečnice a baletka Marie Hoyerová – Gleichová (1908 – 1973).

Za svoji práci byl „odměněn“ titulem Zasloužilého umělce (1966). Jaroslav Gleich zemřel 28. září 1976 v Praze ve věku sedmdesáti šesti let. Zemřel přesně čtrnáct let po svém odchodu na odpočinek a tři roky po své manželce. Jeho vzpomínky „Moje první vystoupení v Národním“ (1963) a „Cesta k divadlu“ (1964) vyšly v deníku „Lidová demokracie“.

Jaroslav "krib" Lopour