Zarah Leander

Zarah Leanderová, rozená Sara Stina Hedbergová. Švédská herečka a zpěvačka, která se stala jednou z nejznámějších "neněmeckých" německých hvězd. Celá rodina měla k německé kultuře velmi blízko. Prababička z otcovy strany pocházela z Hamburku. Její otec studoval v Lipsku stavbu varhan. Měla německého učitele klavíru, s jehož dětmi si hrála. Sarah vyrůstala mezi čtyřmi bratry, její mladší bratr Gustav (1911-1957), se stal také hercem. Od roku 1922 studovala v Rize (baltští Němci tvořili v tu dobu asi 30% obyvatel města) a jazyk si velmi zdokonalila. Po dvou letech se vrátila, hudba ji fascinovala a zkoušela vše možné i nemožné, jak o sobě dát vědět. Roku 1926 např. na otci vyškemrala peníze a přímluvu u matky k cestě do Berlína, aby viděla tehdejší berlínskou královnu opery - Fritzi Massaryovou.

Zarah vyrůstala v rodině, kde ji otec ve věci hudby všemožně podporoval, s matkou si v tomto bodě však nerozuměla. Ta se snažila dceru vychovávat ve světle protestantské morálky, kde jediným kulturním povyražením jsou varhany o bohoslužbách a rodina. Krátce pracovala v stockholmském Lindforsově knižním nakladatelství. Roku 1926 se provdala za herce Nilse Leanderse, s kterým měla dvě děti a s jeho pomocí začala hrát divadlo. Roku 1929 byla pozvaná na pěvecké přednesové zkoušky, přičemž ji Ernst Rolf, zpěvák, manažér a nekorunovaný král tehdejších revuí označil za mimořádný alt. Zarah podepsala smlouvu s Odeonem a do roku 1936 u něj vydala asi 80 písní. Zároveň vytvořila z marketingových důvodů pěvecké duo s Karlem Gerhardem, které v letech 1929 až 1935 natočilo ve Švédsku tyto tři filmy: DANTES MYSTERIER, FALSKA MILLIONÄREN a ÄKTENSKAPSLEKEN.

Roku 1932 se manželé rozvedli a Zarah, ačkoliv se roku 1948 provdala za novináře Vidara Forsella, užívala toto jméno do konce svého života jako umělecké. Roku 1936 byla pozvána Maxem Hansenem do Vídně a 1. září 1936 vystoupila v Theater an der Wien. V operetě AXEL AN DER HIMMELSTÜR zpívala hlavní ženskou roli Glorii Mills a úspěch byl fenomenální. Na premiéře byl Franz Lehár, který ji gratuloval osobně a během děkovačky se vracela před oponu 62-krát. Následovaly oslavné kritiky vídeňských novin a nabídka hlavní role ve filmu PREMIERA. PREMIERA se začala natáčet v listopadu 1936. Pro Zarah to byl její první německomluvený film a opět rána do černého. Na mužské publikum působila tato „atrakce ze Švédska" elektrizujícím dojmem a často si po skončení filmu kupovali druhý lístek. V roce 1938 natočil Walter Summers britský remake, ale Leanderovou se mu obsadit nepodařilo. 28. října 1936 podepsala smlouvu s UFA. V postupinském studiu Babelsberg tak vznikl její druhý film K NOVÝM BŘEHŮM, kde hrála hlavní roli Glorii Vane. Šlo o zfilmovanou předlohu románu Lovise H. Lorenze. Tři písně z filmu: YES SIR, ICH STEH' IM REGEN a TIEFE SEHNSUCHT, se staly šlágry a Leanderová je měla ve svém repertoáru do konce své pěvecké kariéry.

Následoval LA HABANERA, mírně autobiografický příběh, v kterém mladá Švédka odjede do Karibiku, zde se zamiluje a po letech zjistí, že udělala chybu. Zarah se zařadila mezi nejlépe placené herečky nacistického Německa. V průběhu války sice učinkovala v propagandistickém DIE GROSSE LIEBE, který byl komerčně nejúspěšnějším filmem „Třetí říše", ale ponechala si švédské občanství, živila se uměním a po válce na ni bylo pohlíženo jako na apolitickou herečku. Ostatně na vrcholu své kariéry, 10. listopadu 1942 po poslední klapce filmu DAMALS Německo opustila a vrátila se do Švédska. K umělecké kariéře se vrátila až roku 1947, kdy ji hudební skladatel Ralph Benatzky zprostředkoval nejprve vystoupení v ženevském rozhlase. Následovala koncertní šňůra v Bernu, Basileji a Curychu a první poválečná deska. Rok poté absolvovala s filmovým orchestrem Michaela Jaryho německé turné, které se setkalo rovněž s velkým ohlasem. Po sedmileté pauze natočila roku 1950 drama matka versus dcera GABRIELA. Film byl úspěšný a Zarah vyjela na další pěvecké turné. Roku 1952 natočila CUBA CABANA, odehrávající se ve fiktivní jihoamerické zemi. Její role ve filmu se jmenovala - Arabella.

Téhož roku se v kapele objevil nový hráč - Arne Hülphers, za kterého se roku 1956 provdala. S nástupem televize účinkovala v šou s jejími evergreeny. 5. září 1958 vystoupila s velkým úspěchem ve vídeňském Reimundově divadle a pro časové zaneprázdnění musela nabídky na vystoupení odmítat. Její diář byl zaplněn na dva roky dopředu. Roky ale ubíhaly, Zarah stárla a byl čas na generační výměnu. Roku 1966 si zahrála Olgu ve filmu COME IMPARAI AD AMARE LE DONNE, ale už to nebyla hlavní role. Její pozici obsadila jiná tehdejší hvězda - Angelika Michele Mercierová. Po dvou letech přišla i poslední hlavní role v divadle. V hamburském Operetním domě měl 14. listopadu 1968 premiéru muzikál WODKA FÜR DIE KÖNIGIN, který ji Peter Thomas napsal „na tělo".

Zarah, jakoby cítila, že ji ubývá sil, absolvovala v letech 1973/1974 rozlučkové turné. Na jaře 1975 zkolabovala během pohostinského vystoupení v stockholmském divadle Folkteatern. Byl to její první infarkt. Ubrala plyn a nadále hrála divadlo. 16. června 1979 uspořádala tiskovou konferenci, na které svou uměleckou kariéru ukončila definitivně. Po mnoha zdravotních peripetiích, kdy byla jedna k upoutána na vozík, měla potíže s mluvením a několikrát byla hospitalizována, podlehla krátce před čtvrtou hodinou ranní 23. června 1981 krvácení do mozku.

Zarah natočila pouze 21 filmů, ale přesto byla hvězdou. Označili ji tak samotná média, jak za jejího života, tak i v době jejího skonu, kdy naposled zaplnila stránky tisku. B.Z. Berlin vyšel s její fotografií na první straně a titulkem: „Zarah Leander usnula navždy." Hamburský Tagesblatt: „Hlas umlk, ale deska hraje dál." 9. července se s herečkou rozloučilo Švédsko a na poslední cestě v bílé rakvi ji doprovodila Beethovenova skladba „Die Himmel rühmen des Ewigen Ehre." Její hrob se nachází v Häradshammaru.

ČSFD.cz