Abel Gance

„Jsou dva druhy hudby, hudba zvuků a hudba světla, která není ničím jiným než samotným filmem; a je to hudba světla, co stojí výše na stupnici vibrací.“

Francouzský režisér, básník, dramatik, herec a scénárista Abel Gance se narodil 25. října 1889 v Paříži jako nemanželský syn zámožného židovského lékaře Abela Flamanta a matky Françoise Perethon. Do osmi let žil u prarodičů ve vesnici Commentry a poté se vrátil k matce do Paříže, která se provdala za svého přítele, řidiče a mechanika Adolphe Ganceho. Malý Abel přijal jméno nevlastního otce, ale jeho pravý otec ho nadále finančně podporoval aby se mu dostalo patřičné vzdělání. Na přání rodičů se měl stal právníkem , ale láska k divadlu zvítězila. Když mu bylo 19 let stal se hercem. Na filmovém plátně je zachycen ve snímku MOLIERE (1909) a následně se objevil v několika filmech v drobných rolích. Ale herecká kariéra mu úspěch nepřinesla, žil v chudobě, trpěl hladem a onemocněl tuberkulózou. Ovšem nenechal se odradit neúspěchem a v roce 1911 založil produkční firmu a začal točit filmy.

Režijním debutem se stal v roce 1911 snímek LA DIGUE, ale stejně jako většina jeho raných filmů skončil neúspěchem. Kvůli zdravotním problémům nemohl narukovat a tak během války zaznamenal první úspěchy se snímky MATER DOLOROSA (1917) a LA DIXIEME SYMPHONIE (1918), které natočil pod křídly společnosti Film d´Art. Velkou pozornost vyvolal filmem ŽALUJI (1919), kde reaguje na hrůzy války a její nesmyslnost. Tímto silně protiválečným filmem se postavil mezi přední tvůrce francouzské kinematografie. Následoval snímek LA ROUE, který dokončil v roce 1923, ale přípravy na tento film trvaly pět let a náklady přesáhly 30 milionů franků. Plná verze tohoto filmu trvala déle než osm hodin. Tímto snímkem plně uskutečnil svou myšlenku, že "velký film musí být koncipován jako symfonie v čase a prostoru".

Největší úspěch zaznamenal snímkem NAPOLEON z roku 1927. Snímek představoval léta příprav a dva roky natáčení. Gance vedený ohromnou úctou k postavě slavného vojevůdce představil divákům monumentální fresku jaká neměla ve francouzské meziválečné kinematografii obdoby. Gance v tomto snímku potvrdil pověst experimentátora a ve snímku použil několik revolučních prvků. Dosud převážně statickou kameru rozhýbal nezvyklými způsoby, když jí nechal vyhazovat do vzduchu jako sněhovou kouli, přivázat na sedlo koně, nebo uzavřít do míče a vrhat jako kouli při bitvě. Používal rovněž nezvyklých objektivů, ale největší novinkou byl jeho systém tří pláten. Tento trojitý obraz nazval Gance polyvizí a v podstatě tím o čtvrt století předešel polyekranu (princip promítání na více pláten - československý vynález, který byl poprvé předveden na Světové výstavě v Bruselu v roce 1959).

Některé ze svých technických vynálezů uplatnil i ve zvukových filmech. Svůj první zvukový film natočil v roce 1930 a stal se tak průkopníkem zvukového filmu ve Francii. Byl to utopistický film LA FIN DU MONDE, kde se také představil v hlavní roli jako herec. V roce 1934 uvedl ozvučenou verzi Napoleóna pod názvem NAPOLEÓN BONAPARTE, následoval snímek LUCRÉCE BORGIA a životopisný film o Beethovenovi UN GRAND AMOUR DE BEETHOVEN. V roce 1937 natočil novou verzi filmu ŽALUJI. Později se věnoval převážně komerčně zaměřeným filmům. V roce 1960 se vrátil filmem AUSTERLITZ k dalším osudům Napoleóna, ale tento snímek už byl jen slabým odrazem slavného filmu z 20. let.

Abel Gance byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla Mathilde Thizeau. Hrála v několika jeho raných filmech, jako například LE MASQUE D'HORREUR, IL YA DES PIEDS AU PLAFOND, nebo LE NEGRE BLANC. Mathilde Thizeau zemřela začátkem 20. let. Druhou ženou byla Marguerite Danis, která také hrála v několika Ganceho filmech , nebo společně ve snímku Jeana Epsteina PÁD DOMU USHERŮ. Třetí manželkou byla Sylvie Vérité, kterou si vzal v 30. letech a manželství trvalo do roku 1978, kdy Sylvie zemřela. Všechna manželství byla bezdětná. Jeho poslední partnerkou byla režisérka Nelly Kaplanová. Abel Gance zemřel 10. listopadu 1981 v Paříži ve věku 92 let.

Petr "contrastic" Kubíček