Soňa Danielová

Soňa Danielová se narodila jako Soňa Schulzová 11. prosince 1929 v Praze. Začínala jako elévka herectví v pražské Alhambře. Vystudovala Státní konzervatoř v Praze a v roce 1954 také sovětskou vysokou divadelní školu GITIS (Státní divadelní institut A. V. Lunačarského) v Moskvě. Ještě za studií vystupovala na prknech Národního divadla v Praze. A už své první profesionální angažmá Soňa získala v létech 1954 – 1955 v Divadle na Vinohradech (tehdy Divadlo československé armády Praha) a potom v pražském Divadle S. K. Neumanna v Libni (1955 – 1959).

Už po čtyřletém působení na této scéně angažmá mladé herečky Soni Schulzové – Danielové bohužel přerušilo náhlé úmrtí. Soňa Danielová byla herečkou hlavně svého zjevu. Vynikala svou zvláštní exotickou tváří, uhrančivýma očima, melancholickým pohledem, dlouhými hustými černými vlasy a atraktivní postavou. Její klidný a tichý herecký projev se nejlépe uplatnil v rolích milovnických a lyrických.

I za svůj krátký život stihla hrát ve více jak deseti divadelních titulech. Nejdříve byla př. Květinářkou v Rostandově „Cyranu z Bergeracu“ za režie Františka Salzera, Ivanovovou ve „Vichřici“ Vladimíra N. Bill – Bělocerkovského, kterou režíroval Alexej D. Popov a Čestmír Kovář, a Tkačukovou v Lavreněvově hře „Píseň o černomořcích“ pod režijní taktovkou Jana Strejčka a za překladu Františka Šece.

Tyto postavy sehrála jako studující a hostující na scénách Národního divadla a Vinohradského divadla. Ovšem na scéně Divadla S. K. Neumanna se předvedla jako Panská v Čechovově „Rackovi“ režiséra Václava Lohniského, Líza v dramatu Victora Huga a režiséra Jaroslava Dudka „Lofter aneb Ztracená tvář“, Liduška v Tylově hře „Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce“ opět za režijního vedení Václava Lohniského, Klava ve „Třetí, pathetické“ Nikolaje Pogodina (překlad Leoš Suchařípa a režie Aleš Podhorský), Žena z Šibravy a okolí v Dietlově hře „Nepokojné hody svaté Kateřiny“ dvou režisérů Václava Lohniského a Jaroslava Dudka a naposledy krátce před smrtí jako Gerta ve hře Josefa Pávka „Večer o půl deváté“, znova s režijním dozorem Václava Lohniského.

Ještě jako studentka debutovala pod jménem Soňa Schulzová (někdy psána jako Soňa Šulcová) ve významném dramatickém snímku Alfréda Radoka DALEKÁ CESTA (1948), kde sehrála velmi výraznou postavu mladičké židovské vězeňkyně Ellen, která jako první oznámí všem vězňům terezínského ghetta radostnou zprávu o osvobození dost stylizovaným mlácením do pověšeného starého klavíru dřevěnou tyčí v závěrečné nejpůsobivější scéně filmu, právě předtím zažila ponížení od německého důstojníka, který jí svou nohu „vykoupal“ hlavu v blátě. Přesto, že k výraznému uměleckému a výrazovému vyznění filmu přispěla i Soňa Schulzová – Danielová, film byl komunistickými činiteli odmítnut, promítal se pouze v okrajových kinech a jeho pravá premiéra ho čekala až po roce 1989.

K další filmové práci se Soňa Danielová dostala v 50. letech – až po konečném ukončení studií a nástupu do hereckého zaměstnání. Nejprve se představila v krátkometrážním snímku Studia FAMU a studenta Václava Gajera DNY A NOCI (1954) jako titulní ošetřovatelka Aňa Klimenková. Po další titulní ženské roli ženy Kamila (Miroslav Zounar) Vlasty ve středometrážním příběhu PŘÍTEL LHÁŘ (1957) se objevila ve svém druhém celovečerním dlouhometrážním filmu (a znova v hlavní postavě), v dramatu SNADNÝ ŽIVOT (1957) Miloše Makovce, v němž byla Soňa Danielová dcerou úředníka z ministerstva zahraničí Dr. Landy (Felix le Breux) Dášou Landovou. Zahrála jen ve čtyřech snímcích, ale vždy šlo o důležité party.

Přeložila také básnické podobenství v 6 obrazech „Člověk ze starých novin (Zapomenutý)“ (1959). Účinkovala též v televizi a v rozhlase. Byla manželkou scenáristy, dramaturga a pedagoga Františka Daniela (1926 – 1996). Soňa Schulzová – Danielová zemřela předčasně na rakovinu 31. července 1959 v Praze ve věku pouhých nedožitých třiceti let.

Její smrt znamenala ztrátu pro české divadlo, film a kulturu. I tak ještě stihla zanechat pro diváky čtyři filmové úložky a přes deset divadelních postav. Její manžel, který jí po ani ne desetiletém manželství přežil o třicet sedm let, se podruhé oženil za filmovou herečku Evu Kožnarovou – Danielovou.

Jaroslav "krib" Lopour