Aleš Podhorský

Aleš Podhorský

Osobnostcsfd.cz

Herec/čka, Režisér/ka

19. dubna, 1900, Holešov, Rakousko-Uhersko

19. srpna, 1964, Praha, Československo

Filmografie

Herec/čka

1953

Kavárna na hlavní třídě

Film - Krimi, Drama

Komedianti

Film - Drama


1947

Jan Roháč z Dubé

Film - Válečný, Drama, Historický


Režisér/ka

1934

Hřích mládí

Film - Drama, Romantický


Archivní záběry

2019

Národní divadlo: Mýtus a realita

Seriál - Dokumentární

Životopis

Aleš Podhorský se narodil jako Antonín Pasáček 19. dubna 1900 v Holešově. Už během studií na gymnáziu se k herectví soukromě připravoval od roku 1924 u herce a režiséra Jaroslava Hurta, ale už předtím působil jako režisér a herec u společností O. Alferiho (1923 – 1924), J. Burdy (1924 – 1926), Východočeské společnosti (1926 – 1928), kde byl také šéfem činohry, brněnského Národního divadla (1928 – 1937), v jehož svazku působil od roku 1930 jako režisér, 1935 – 1937 umělecký šéf činohry a 1936 – 1937 šéfrežisér činohry. Následně se stal režisérem činohry Národního divadla v Praze (1937 až 31. červenec 1951), zde však režíroval jen do roku 1949.

Už předtím pohostinsky pracoval jako hlavní režisér v Lidovém divadle Urania (1941 – 1944). I když byl ještě členem Národního divadla, stal se uměleckým ředitelem (1. leden 1949 – 15. srpen 1950) a také uměleckým vedoucím činohry (1949 – 1950) Národního divadla v Brně. Vrátil se do Prahy, do Divadla na Vinohradech (15. srpen 1950 – 31. červenec 1953), na jehož scéně se uplatnil i jako umělecký šéf (1950 – 1951). Podruhé odešel do Brna, kde byl jmenován umělecký šéfem a režisérem činohry (1953 až 1958). Nakonec zakotvil v pražském Divadle S. K. Neumanna (1958 – 1964). V tomto angažmá setrval Aleš Podhorský až do své smrti jako režisér. Své statě o režii přispíval též do odborného tisku.

Jeho ženou krátce byla významná brněnská divadelní herečka Marie Pavlíková (1906 – 2003). Jako režisér vždy stál neochvějně za kritickým a psychologickým realismem (často hry dramatiků Ladislava Stroupežnického, F. A. Šubrta, bratrů Mrštíků, F. X. Svobody, N. V. Gogola, A. N. Ostrovského atd.) a snažil se ztvárnit život takový, jaký opravdu je (nevzdával se však patosu a dramatičnosti). Neváhal kvůli dynamice a tempu škrtat a zkracovat text hry. Zaměřoval se na herce (lyrismus mu byl cizí) a jejich realistické hraní. Po válce začal tvořit přesně v duchu tzv. „socialistického realismu“.

Z jeho režií např. uvádíme „Maryša“, „Kutnohorští havíři“, „Na Valdštejnské šachtě“, „Naši furianti“, „Lilofee“, „Kremelský orloj“, „Les“, „Paličova dcera“, „Ion“, „Hrátky s čertem“, „Zmoudření Dona Quijota“, „Kristus“, „Noví lidé“, „Jan Výrava“. Zpočátku se věnoval též hraní, kde se jeho malá silnější postava a temperamentní projev (zastával zde stejné zásady jako při režii) uplatnila v kreacích charakterních („Faust“, „Revizor“, „Naši furianti“ či „Nezbedný bakalář“), později hrál epizodky ve svých režiích a výrazně herectví omezoval.

V roce 1935 také prvně „přičichl“ k filmu, když se poprvé a naposled neúspěšně pokusil o filmovou režii brněnského snímku HŘÍCH MLÁDÍ (1935), jež je někdy uváděn též jako STUDENTI NA PRÁZDNINÁCH. Tato lidová komedie se „Stréčkem Křópalem“ (Valentin Šindler) a Hanou Vítovou u diváků i u kritiky zcela propadla. Z historického hlediska je však cenná faktem, že se zde poprvé objevili významní herci Rudolf Deyl ml. a Vladimír Leraus. Zahrála si zde i Podhorského manželka Marie Pavlíková. V dalších úlohách se jiní významní či známí herci neobjevili.

V letech 1947 a 1953 se v zestátněné kinematografii uplatnil i jako herec. V prvním českém barevném snímku, Borského dramatu podle divadelní hry Aloise Jiráska JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947), se uvedl v historické úloze českého šlechtice a nejvyššího purkrabího Menharta z Hradce. Po šesti letech se ještě dvakrát vrátil do filmových ateliérů, vždy však pro postavu představitele zákona. V Hubáčkově dramatu (poslední herecká příležitost pro Sašu Rašilova) KAVÁRNA NA HLAVNÍ TŘÍDĚ (1953) sehrál policejního úředníka a v dramatu KOMEDIANTI (1953) Vladimíra Vlčka ztvárnil četníka.

Spolupracoval též jako režisér s rozhlasem („Kristus“ 1937, „Magdalena Dobromila Rettigová“ 1949 aj.). Významná byla i jeho práce pedagogická: za okupace byl učitelem herectví a režie na pražské Státní konzervatoři, po válce i na pražské DAMU (Divadelní fakulta Akademie múzických umění) a brněnské JAMU (Janáčkova Akademie múzických umění). Za svoji režisérskou práci získal Národní cenu (1939), titul Zasloužilého umělce (1954) a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (19??). Aleš Podhorský zemřel 19. srpna 1964 v Praze ve věku šedesáti čtyř let. Trvale se zapsal do historie předválečného brněnského a poválečného pražského divadla jako nejvýznamnější propagátor jevištního realismu.

Jaroslav "krib" Lopour

Komentáře - zatím bez komentáře

Tyto stránky jsou chráněny reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.